8. Kapitola - V zajetí strachu

8. Kapitola - V zajetí strachu - obrázek

8. Kapitola - V zajetí strachu - obrázek

Trochu jsem si pospíšila a dopsala další kapitolku. Co o ní? No, doufám, že se vám bude líbit, a že mě za ten konec nezabijete....

            Té noci jsem neusnula. Jen jsem seděla na posteli a koukala do zdi. Kdykoliv jsem totiž zavřela oči, viděla jsem Matha, jak se ke mně sklání s milým úsměvem na obličeji, pak mě políbí a odtáhne se. A jeho nádherný obličej je najednou děsivý. Dostanu strach, chci utéct, ale nemůžu. Mathew se pobaveně zasměje a pak se mi zakousne do krku…

            Když jsem ráno vešla do kuchyně, musela jsem vypadat jako oživlá mrtvola. Když mě spatřil taťka, hvízdnul a pak se mě zeptal, co jsme s Mathewem prováděli.

 „Řekla bych, že nic,“ poznamenala Katie, která seděla u stolu a jedla jogurt.

            Protočila jsem oči a vydala se k lednici. Zatímco jsem zírala dovnitř, slyšela jsem jak se táta mé drahé sestřičky ptá, jak to myslela.

 „Viděla jsem, jak odjížděl a jak se asi za hodinu vrátil. Sám. Pak někam odjel s rodinou. Pochybuju, že stihli něco víc, než pozdrav,“ řekla a já v jejím hlase zaslechla potěšení.

 „Je to pravda, Angie?“ zeptal se táta, když jsem si sedla za stůl se sklenicí džusu a natáhla se po novinách.

 „Hm, volal mu jeho otec, že mu zapomněl říct, že jedou pryč,“ řekla jsem s očima zabodnutýma do novin.

            No skvěle. Už kvůli němu lžu vlastnímu otci. Ale připravovala jsem se na to, že jakmile ho uvidím, udeřím na něj a budu chtít vysvětlení. A jestli bude lhát… Najednou jsem cítila pálení v očích a než jsem se nadála, sklouzla mi po tváři jedna slza, okamžitě následována další. Rychle jsem je setřela, děkujíc z noviny, které mě skryly.

            Dopila jsem džus, došla se do pokoje převléknout a vydala se na svou každodenní trasu. Slunce prosvítalo skrz zeleň a les působil veseleji, ale já se tentokrát nedokázala uvolnit. Jakmile jsem se vrátila domů, došla jsem ze sebe smýt pot a pak se s notebookem posadila na verandu. Chvíli jsem si psala s kamarády, ale si po hodině mě to přestalo bavit. Skočila jsem si do domu pro deku a několik polštářků, roztáhla to na verandu a pustila si film. Snažila jsem se natolik zaměstnat svou mysl, abych dál nepátrala, ale bylo to obtížné.

            K večeru se začalo nebe pomalu zatahovat a já si uvědomila, že slunné dny jsou opět na dlouhou dobu pryč a já si jich tentokrát ani moc neužila. Když se začalo stmívat, vysvitlo několik hvězd a já sledovala černé nebe. Najednou na mě dopadla záře světel a když jsem vyhledala původce, uviděla jsem, jak k domu Darkinsnových přijíždí auto, z něhož o několik vteřin později tahle na pohled dokonalá rodinka vystoupila.

            Nejprve jsem při pohledu na ně celá ztuhla. Pak něco v mé hlavě začalo vysílat varovný signál a moje srdce se rozeběhlo neuvěřitelnou rychlostí. Mathew se na mě otočil a já se rychle zvedla a zmizela v domě. Tak jo, sice jsem si slíbila, že si s ním promluvím, ale nemusí to být hned. Dokážu být trpělivá.

            Neděla byla opět v normálu. Šedé zatažené nebe, vlhko kam se člověk podívá a Katie mě od rána dováděla k šílenství tím svým baletním kraválem. Naštěstí v devět odjela s tátou do města a přede mnou byly tři nádherný hodiny klidu, nebo jsem si to alespoň myslela.

            Mohlo to být tak deset minut po tom, co odjeli. Seděla jsem v kuchyni a četla jako obvykle noviny a k tomu popíjela kafe. Najednou někdo zaklepal na dveře. Na poprvé jsem nereagovala, doufajíc, že ten někdo si bude myslet, že nikdo není doma a zkusí to jindy. Jenže pak se ozvalo klepání znovu. A tak jsem se zvedla a jen tak v černých Regínách a v zeleném batikovaném tričku s vlasy ještě mokrými ze sprchy jsem se vydala ke dveřím.

            Otevřela jsem s otráveným výrazem, který se však  v rychlosti blesku změnil na překvapený a potom vystrašený. Přede mnou stál Matjes Darjina.

 „Ahoj,“ pozdravil mě a lehce se usmál.

            Kývla jsem hlavou na znamení, že vnímám, ale nebyla jsem schopná slova a dál na něj zírala. Zamračil se.

 „Děje se něco?“ zeptal se a zkoumavě se na mě zahleděl.

 „Ne… Vlastně jo,“ odpověděla jsem po chvíli a také se zamračila.

 „Možná by jsi měl jít dovnitř,“ řekla jsem po chvíli a uhnula se.

            Prošel okolo mě a zul se v předsíni. Já jsem mezitím zamířila k sobě do pokoje. Na schodech mě dohnal a pokusil se mě vzít za ruku,ale vyškubla jsem se mu.

 „Co se děje, Angie?“ zeptal se, ale já mlčela.

            Jakmile jsme došli ke mně do pokoje, počkala jsem, až se posadí na postel a pak se opřela o zeď.

 „Nechtěl bys mi něco vysvětlit?“ zeptala jsem se a založila si ruce na hrudi.

 „Omlouvám se, za to, jak jsem v pátek zmizel, ale…“ začal se omlouvat, ale přerušila jsem ho.

 „O tom nemluvím,“ řekla jsem a dívala se do jeho tváře.

            Do andělské tváře zabijáka. Přejel mi mráz po zádech a já uhnula pohledem.

 „Angie..“ vyrušil mě jeho hlas.

            Chvíli jsem se na něj jen dívala a pak jsem se pomalu vydala ke stolu a podala mu kopičku papírů. Pak jsem se vrátila na svoje místo u zdi. Prohlížel si jeden papír za druhým, až došel k tomu poslednímu s fotkou Daniela a Cristin. Pak na mě pohlédl. Znovu jsem se zachvěla. Zvedl se a pomalu se ke mně vydal. Znovu se mi vybavil můj sen a v očích se mi objevil strach, neboť se Mathew zastavil. Na jeho tváři se objevila bolest a v jeho očích vina.

 „Je mi líto, že jsi se to musela dozvědět takhle,“ řekl a položil papíry zpět na můj stůl.

 „Takže je to pravda,“ konstatovala jsem se povzdechem a svezla se po zdi na zem.

            Okamžitě byl u mě a ptal se, jestli jsem v pořádku. Pohlédla jsem mu do zlatých očí a v ústech mi vyschlo.

 „Co bude teď?“ zeptala jsem se a čekala na odpověď.

 „To je jen na tobě,“ řekl a já se na něj překvapeně podívala.

 „Nezabiješ mě?“ zeptala jsem se a překvapení se objevilo na jeho tváři.

 „Proč?“ zeptal se zmateně.

            Dívala jsem se do jeho dokonalé tváře a snažila se odhadnout, co má v úmyslu. Mathew zvedl ruku a zvedl ji k mému obličeji. Pak se však zarazil a spustil ji zase dolů.

 „Nikdy, Angelo, nikdy bych ti neublížil. Jsi můj osud. Proč bych měl zabít někoho, na koho jsem čekal celý svůj život? Chápu, že teď asi potřebuješ nějaký čas a já budu čekat. Tak dlouho, jak jen bude třeba. A pamatuj si, miluju tě, Angie,“ řekl mi a jeho ústa se jak dotek motýlích křídel otřeli o mé čelo. Pak byl najednou pryč.

            Ještě chvíli jsem seděla na zemi a snažila se pochopit, co mi to vlastně řekl. Asi po hodině jsem se zvedla a rozhlédla se po pokoji. Desky s články zmizely. Nejspíš je Mathew odnesl. Lehla jsem si do postele a přetáhla si deku přes hlavu. Snažila jsem se nemyslet, ale nepovedlo se. Neustále mi v uších zněla Mathewova slova.

            Pokusila jsem si sama sobě namluvit, že k němu nic necítím, ale moc dobře jsem věděla, že je to lež. Ve chvíli, kdy jsem si představila, že bych měla dál žít svůj život bez něj, naplnila mě bolest, strach a panika. Tuhle myšlenku jsem tedy zavrhla, hned potom co se objevila.

            Milovala jsem ho. To jsem věděla jistě. Ale byla jsem ochotná pro svou lásku obětovat svůj život?

            Tahle otázka mi vrtala hlavou celý den. O večeři jsem jen tak seděla a nimrala se v jídle. Pozorovala jsem taťku s mamkou, která přijela před dvěmi hodinami a vzpomněla si na jeden rozhovor, který jsem s tátou jednou vedla. Ptala jsem se ho. Proč si mamku bral. Tehdy se na mě usmál a řekl mi, že poslechl radu své matky. Když viděl, jak jsem zmatená, dodal, že mu jednou řekla, že každý člověk má své chyby, ale láska tyhle chyby přehlíží a bere je jako něco, co k tomu člověku patří. Řekl, že když tehdy mamku uviděl, pochopil, že láska na první pohled existuje a rozhodl se to risknout. A prý, že i když je to někdy s mojí matkou těžké, miluje ji a nikdy by to nezměnil.

            Byla ta upírská část Mathewovou chybou? Byla jsem ochotná riskovat všechno? Nikde jsem nevěřila v Boha. Teda skoro.  Takže jsem se nebála o svou duši nebo tak něco. Jediné co tedy bylo v sázce byl můj život a mé srdce. Byla jsem ochotná to riskovat? Pro Matha a pro mě? A v té chvíli mi došlo, že odpověď znám celou dobu. Vyskočila jsem od stolu, až se po mně všichni podívali.

 „Já, musím si něco zařídit. Za chvilku jsem zpátky,“ řekla jsem a běžela se obout.

            Pak jsem se rychlím krokem vydala k sousednímu domu. Před schody jsem si uvědomila, že mi srdce bije tak rychle, jako kdybych běžela závod. Zastavila jsem se, dýchala zhluboka tak dlouho, dokud jsem se neuklidnila. Pak jsem vyšlapala schody, ještě jednou se

zhluboka nadechla a zaklepala.

13.05.2010 19:41:23
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one