9. Kapitola - Řešení - obrázek

9. Kapitola - Řešení - obrázek

A je to tu. Kapitolka podle mě nic moc, ale omlouvá mě to, že jsem to psala pod vlivem ibalginu a antibiotik. Užijte si to a omlouvám se za chyby.

 

            Ještě jednou jsem se zhluboka nadechla a zaklepala. Nejprve se nic nedělo a pak se dveře pomalu otevřely. Zamračila jsem se, ale dodala jsem si odvahy a vešla dovnitř. V domě panovala tma a ticho. Popošla jsem několik kroků vpřed a natáhla před sebe ruce, abych do něčeho nenarazila. Najednou se dveře prudce zabouchly, ale když jsem se otočila, nikdo u nich nestál.

            Zamračila jsem se. Někdo si tu ze mě dělá srandu a já jsem moc dobře věděla, kdo. Kousek ode mě jsem rozeznala schodiště. Došla jsem opatrně až k němu a opřela se nenuceně o zábradlí. Začala jsem si prohlížet nehty, i když je jasné, že v té tmě jsem těžko něco viděla Prostě jsem čekala, až to Daniela přestane bavit. I když, mám takový pocit, že kdyby se tu najednou objevil, asi bych se lekla.

 „Ty se nebojíš,“ ozvalo se vedle mě plačtivě.

            Vzhlédla jsem a podívala se na Daniela, který stál kousek ode mě. Když jsem zaslechla jeho hlas, nejprve jsem sebou nepatrně škubla a srdce mi trochu poskočilo, ale už jsem byla v pohodě.

 „Je tu Mathew?“ zeptala jsem se, aniž bych brala na vědomí jeho stížnost.

 „Někde určitě. Musíš si ho najít,“ řekl a já ve tmě zahlédla jak se mu zablýskly zuby, když se usmál.

            Protočila jsem oči, ale poznámku o tom, že se chová jako dítě, jsem si odpustila. Místo toho, jsem se zeptala, jestli by teda aspoň rozsvítil, že se nehodlám přizabít. A víte co udělal? Na chvíli zmizel, a když se vrátil, přinesl mi svíčku. V tu chvíli jsem měla chuť omlátit mu jí o hlavu. Ale překonala jsem se. Sebrala jsem mu tu svíčku a vydala se po schodech nahoru. Daniel zůstal dole.

            Když jsem vyšla schody, zůstala jsem stát na chodbě, přemýšlejíc, kam se vydat dál. Najednou se od jedněch dveří odlepila nějaká postava. V první chvíli se mi chtělo ječet a utíkat, ale pak jsem v té postavě poznala Mathewa a začala se uklidňovat. Kývnutím hlavy mi naznačil, ať jdu za ním a zašel do pokoje. Trochu váhavě jsem ho následovala.

            Jakmile jsem vešla, zavřel za mnou dveře, a pak mi vzal z ruky svíčku. Na chvilku jsem zase oslepla, ale pak pokoj zalila jemná zář dalších svíček, které Mathew začal zapalovat.

 „Za Daniela se omlouvám. Holky se zdržely ve městě a Charles si musel něco zařídit. Nudí se. Když si přišla, zrovna se šťoural v elektrice. Nikdy mi připomíná spíš dítě, než někoho kdo je, no starý už nějaké to století,“ říkal mi a zapálil několik posledních svíček a otočil se ke mně.

            Já si prohlížela jeho pokoj. Stěny měly nějaký odstín fialové, ale ve světle svíček jsem nepoznala přesně jaká. Pod velkým oknem stál stůl z masivního tmavého dřeva. Na něm ležel notebook, nějaké knihy, papíry a propisky. Po mé levici stálo několik skříní a v pravá, rohu pokoje stála postel. Byla postavená našikmo, takže nohy směřovaly do středu. Pak tu bylo ještě nějaké vybavení, ale jak říkám, moc jsem toho neviděla.       

 „Všimla jsem si,“ odpověděla jsem a podívala se na něj.

            Opíral se o stůl a pozoroval mě. Jeho tvář měla neutrální výraz, ale ve svitu svíček jsem viděla očekávání v jeho očích. Nevěděla jsem, jak začít.

 „Proč jsi tady?“ zeptal se nakonec.

 „Kvůli tobě….nám,“ řekla jsem a promnula si oči.

 „Takže už si nemyslíš, že tě chci zabít?“ zeptal se.

            Podívala jsem se na něj a zahlédla na jeho tváři lehký úsměv.

 „Bylo toho na mě moc. Víš, nestává se každý den, že se dozvíš, že kluk, kterého miluješ, je ve skutečnosti upír,“ vysvětlovala jsem.

            Mlčel.

 „Co se děje?“ zeptala jsem se a udělala dva kroky k němu.

 „Právě jsi řekla…“ začal poněkud váhavě a já pochopila.

 „Že tě miluju,“ doplnila jsem ho a přikývla.

 „Proč?“ zeptal se a já na něj zůstala zírat.

            Vážně se ptá, proč ho miluju? Ach Bože. Kluci by měli mít na škole ještě jeden povinný předmět a to takový, který by jim vysvětlil, jak se zachovat, když se mu holka vyzná ze svých citů. Jak jsem mu to asi tak měla vysvětlit?

 „Já nevím, Mathe. Prostě se to stalo,“ řekla jsem nakonec a podívala se mu do očí.

 „Víš, od našeho posledního rozhovoru, jsem hodně přemýšlel. Tehdy jsi vypadala tak vyděšeně a mě napadlo, že jsem se třeba spletl.“ Vypadal jako ztracené štěně.

 „Byla jsem vyděšená, protože jsem zjistila, že můj přítel je upír. A ukaž mi jediného člověka, kterým by to neotřáslo, po tom všem, co vidíš v televizi,“ vysvětlovala jsem a přešlápla z nohy na nohu.

 „A teď už se nebojíš?“ zeptal se a pohlédl mi do očí.

            Měla jsem chuť začít výt. Už jsem se nadechovala, že mu již po několikáté vysvětlím, jak to se mnou je a proč jsem se před tím bála, ale pak jsem se zarazila. Najednou mě napadlo, že možná slova nejsou to pravé. Tak to holt zkusím jinak. Udělala jsem dva kroky vpřed a tím překonala tu mezeru, která byla mezi námi. Zvědavě se na mě podíval.  Upřeně jsem se mu zadívala do karamelových očí a přitiskla své rty na jeho. Ztuhnul.

            Obtočila jsem mu ruce kolem krku a přitiskla se k němu, co nejvíce to šlo. Lehce jsem ho líbala na rty a horoucně se modlila v nějakou odpověď. A pak se zhluboka nadechl a mně došlo, že do teď zadržoval dech. Jednou rukou mě objal v pase, druhou si mě přitáhl za krk ještě blíž a konečně odpověděl. Polibek byl hluboký, láskyplný a dech beroucí. Nevím, jak dlouho trval, ale nakonec jsem to byla já, kdo se odtáhnul. Došel mi dech.

            Opřela jsem si čelo o jeho hruď a zhluboka dýchala. Snažila jsem se zklidnit vlastní srdce, které zběsile avšak radostně tlouklo. Zavřela jsem oči a otočila mu ruce kolem pasu. Napodobil mě a vtiskl mi polibek na vršek hlavy. Pak mě jen držel v náručí a čekal.

 „Teď už mi konečně věříš?“ zeptala jsem se aniž bych se pohnula.

            Hruď mu zavibrovala smíchem.

 „Ano, už ti věřím.“

 „Měla bych jít. Utekla jsem od večeře,“ řekla jsem, ale ani jsem se nehnula.

 „Hm?“

 „Řekněme, že dřív jednám, než myslím,“ vysvětlila jsem.

 „Budeš mít problémy?“ zeptal se.

 „Možná,“ odpověděla jsem s povzdechem a konečně se od něj odtáhla.

 „Musím jít.“ Poupravila jsem předchozí tvrzení.

 „Dobře,“ odpověděl.

 „Uvidíme se zítra ve škole?“ zeptala jsem se.

            Přikývl a pak řekl :“ Možná i dřív, když budeš chtít.“

            Zvědavě jsem  se na něj podívala a čekala, co z něj vypadne. Usmál se, přejel mi ukazováčkem po tváři a řekl: „Pokud budeš chtít, nech dnes večer otevřené okno ve tvém pokoj a já přijdu.“

 „Tak fajn. Musíš mi ještě vysvětlit pár věcí,“ řekla jsem a nervózně si narovnala mikinu.

 „Říkalas, že musíš jít,“ rýpnul jsi.

 „Vždyť jdu,“ řekla jsem s přikývnutím, ale zůstala jsem stát na místě.

            Zasmál se a překonal tu mezeru, která mezi námi vznikla, když jsem se odtáhla. Nahnul se ke mně a políbil mne. Jenom lehce. A pak zašeptal, se rty jen několik milimetrů od mých: „Jdi.“

            Přikývla jsem absolutně zblblá, pomalu se otočila a vydala se dolů. Zrovna jsem stanula na vršku schodiště, když dům zalilo světlo a ze sklepa ke mně dolehl potěšený výkřik. Zavrtěla jsem hlavou a musela se zasmát. Mathew měl pravdu. Daniel se vážně chová jako dítě.

Sešla jsem schody a u vchodových dveří se otočila zpět. Mathew stál na vršku a pozoroval mě. Na tváři mu hrál spokojený úsměv a já v duši pocítila klid a spokojenost. Co na tom, že můj kluk je upír?  

 

28.05.2010 19:31:31
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one