A je tu další kapitolka. Normálně, nějak mě začalo bavit ukončovat kapitolky otázkou. :-)

           

„Stalo se ti něco?“

            Překvapeně jsem otevřela oči, které jsem během vzpomínání zavřela. Nade mnou stála malá černovláska – Alice Cullenová. Posadila jsem se a rozhlédla se kolem, kromě ní tu nikdo z její rodiny nebyl. Uvědomila jsem si, že Alice stále čeká na odpověď.

„Ne, nic.“ Řekla jsem a setřela si z obličeje slzy.

„Můžu si přisednout?“

            Kývla jsem. Posadila se a chvíli se na mě dívala. Vzhlédla jsem a podívala se jí do očí. Říká se, že oči jsou okny do duše. V jejích karamelových očích byla směs pocitů. Přátelství, ochota, radost, zájem a ještě něco.

„Pokud se ti nic nestalo, tak proč jsi brečela?“ zeptala se po chvíli.

            Váhala jsem. Nejprve jsem se podívala kolem a pak znovu na ni. Proč bych jí vlastně nemohla říct, co mě trápí. Všichni tvrdí, že pokud se s někým podělíte o svou bolest, vlastně mu ji polovinu předáte a uleví se vám. Netušila jsem proč mám tendenci říct to právě jí. Vždyť tu byl Charlie a Jacob. V hloubi duše jsem však věděla, proč jsem se nesvěřila právě jim. Jak už jsem říkala, Charlie se musí sám vypořádat se svou bolestí a Jacob, i když je to nejlepší přítel, je kluk. No a pak ještě Angela. Ta byla sice holka a byla to i moje kamarádka, ale věděla co se stalo. Pár dní po tom, co jsme se spolu začali bavit, mi projevila lítost.

            A teď vedle mě seděla Alice Cullenová. Někdo, kdo neví co se mi stalo a vypadá že si mě chce vyslechnout a pomoct mi. A další velké plus, bylo, že to byla holka. Povzdechla jsem si, zahleděla se na své propletené ruce v klíně a začala vyprávět.

„Ještě před třemi měsíci jsem žila s matkou v Phoenixu. Jeli jsme na nějakou akci, pracovní večírek. Bylo jich víc a vždycky mě brala  s sebou. Ten den bylo všechno stejné jako vždy. Přijeli jsme tam, pozdravili pár známých, zůstali dokud se společnost nezačala rozcházet. Když jsme jeli domů, byla už tma. Zrovna jsem zabočovali do jedné zatáčky. Byla hodně prudká, ale Renée si u ní vždy dávala pozor. Nevím co se tentokrát stalo, ale když do ní vjela, obě nás oslepilo světlo jiného auta. Nejspíš se lekla a zpanikařila, protože prudce otočila volantem. Pak si už pamatuji jen náraz a otřes. Když jsem se probudila, byla jsem v nemocnici. Doktoři mi řekli, že až na menší otřes mozku, několik pohmožděnin a zlomené ruky mi nic není. Na to co je s maminkou mi nikdo neodpovídal. Nevím jestli mi něco píchli, nebo jsem byla tolik vyčerpaná, ale usnula jsem. Když jsem se druhý den probudila seděl u mé postele Charlie a brečel. Když jsem se ho zeptala, co se děje, řekl mi, že i když Renée podstoupila operaci, nepřežila. Po pohřbu jsem se nastěhovala sem k Charliemu. Od té doby co se to stalo, jsem o tom s nikým nemluvila. V noci se mi stále vrací vzpomínky na tu noc, kdy se stala ta havárka nebo prostě jen vzpomínky na ni.“ Dokončila jsem své vyprávění a uvědomila si, že mi po tvářích opět tečou slzy.

            Automaticky jsem si nohy přitáhla k hrudi a objala si je. Slané slzy se mísily s dešťovými kapkami. Na Alici jsem úplně zapomněla. Avšak ona se mi připomněla sama, když promluvila.

„Víš, nebylo dobře, že jsi to v sobě dusila do teď. Jsem ráda, že jsi mi to řekla, že mi věříš. A promiň jestli jsem na tebe nějak naléhala.“

 Zakroutila jsem hlavou a pak řekla : „ Neomlouvej se, to já bych se měla omluvit. Zpovídám se ti tu, vylévám si srdce a ty přitom máš určitě spoustu vlastních starostí.“

„Zapomínáš, že jsem se ti nabídla, abys mi řekla co tě trápí. Od toho přece kamarádky jsou. Aby vyslechli co tu druhou trápí.“

„Kamarádky?“ zeptala jsem se zmateně.

„No ano. Tedy, pokud chceš.“

            Dívala jsem se a ni jak na blázna. Ona, úžasná Alice Cullenová se chce bavit se mnou, s obyčejnou holkou. Asi jo, protože když to říkala, tak vypadala vážně. A pak jsem si vzpomněla na to, co mi říkal Edward.

„Moc ráda. Děkuji.“

„Není zač. Co tu vlastně děláš? Odpadl přece tělocvik. Já sice musím čekat na ostatní, ale pokud vím, tak ty ne.“

„Řekněme, že se tu tak trochu schovávám. Dělám to tak každý den. Pokaždé počkám, až všichni odjedou a pak se vydám domů. Teda kromě dnů, kdy pro mě jezdí Jacob.“

„Proč a kdo je to ten Jacob?“

„No, nemám auto a nějak se mi nechce, aby mi někdo nabízel svezení. Pokud jsi si všimla, straním se společnosti, takže by mi bylo trochu proti srsti bavit se s někým, koho neznám,  celou cestu. A Jacob je ten kluk co sem párkrát pro mě přijel. Bydlí v La Push. Je něco jako můj brácha.“

            Rozhlédla jsem se kolem. Na parkovišti stálo ještě několik aut.

„Asi bys měla jít.“ Poznamenala jsem, když jsem zahlédla její sourozence vycházet z hlavní budovy. Podívala se mým směrem a pak řekla : „Jo, asi jo. Uvidíme se zítra. Tak ahoj Isabello.“

„Ahoj Alice a můžu tě o něco poprosit? Říkej mi Bello.“

            Zasmála se vysokým zvonivým smíchem a přikývla. Ten smích mi připomněl můj první den. Zítra se jí musím zeptat, čemu se tak smála. Při cestě domů mě pak ještě napadlo, že dnes již byla druhým člověkem, kterého jsem poprosila, aby mi říkal zkráceninou mého jména. Aby mi říkal tak, jak mi říkají jen přátelé a rodina.

            Ta zpověď mi opravdu pomohla, neboť po několika dnech jsem se zase pořádně vyspala. A ani se mi moc nechtělo z postele, takže by nebylo divu, že kdybych neměla vypočítané, jak dlouho mi trvá cesta do školy, přišla bych pozdě. Naštěstí se tak nestalo a do třídy jsem vpadla se zazvoněním.

            Pár lidí se po mně otočilo, ale jakmile si všimli, že jsem to já, tak vrátili se k předchozí činnosti. Po hodině jsem se sbalila a vydala se chodbou pryč z budovy. Šla jsem sama, neboť Angelou mám až příští hodinu. Vyšla jsem z budovy a podívala se na nebe. Bylo zataženo, ale zatím nepršelo. Hm, aspoň že tak. Nejspíš bych se rozešla na další hodinu, ale zabránil mi v tom pocit, že mě někdo sleduje. Ohlédla jsem se a opravdu. Na jedné lavičce seděli všichni Cullenovi a pozorovali mě. První si mě všimla Alice. Usmála se na mě a zamávala mi. Váhavě jsem jí pozdrav opětovala. Edward, který právě něco říkal Emmettovi, se podíval mým směrem a též se usmál.

            Otočila jsem se a pokračovala v cestě. Nebo jsem to alespoň měla v úmyslu. Opět jsem totiž zakopla o něco neviditelného. Naštěstí jsem tentokrát měla batoh zavřený, takže jediný kdo to odnesl, jsem byla já.

„Jsi v pořádku?“ ozval se za mnou melodický hlas.

            Zvedla jsem se a otočila po hlasu. Stáli tam všichni Culenovi a dívali se na mě.

„Jo.“ Odpověděla jsem nervózně.

            Edward se na mě usmál a já zčervenala. Hm, takže rozhovor s Alicí, který mi vážně pomohl, měl nejspíš vedlejší účinky. Moje červenání se vrátilo. Za ty tři měsíce nebylo lehké mě uvést do rozpaků a teď? Stačí jenem úsměv a já jsem červená jak rajče. Všiml si mých rozpaků a ještě více se pousmál.

„Co máš teď za hodinu?“ zeptala se z ničeho nic Alice.

„Španělštinu. Proč?“

„Jen tak.“ Řekla a usmála se na mě.

            Najednou ke mně dolehl zvuk zvonku z jedné blízké budovy.

„Ne, dneska už ne.“ Řekla jsem si sama pro sebe, ale oni to slyšeli a zasmáli se.

„Copak? Přišlas dneska pozdě?“ zeptal se Emmett.

„Skoro.“ Řekla jsem těsně předtím, než jsem se otočila a dal se do běhu.

Samozřejmě jsem několikrát upadla, což mě ještě o něco zpomalilo. Cullenovi se také rozeběhli k budovám, kde měli hodinu, ale nikdo z nich ani jednou neupadl. Nakonec jsem do třídy přišla s desetiminutovým zpožděním. Učitelka se na mě přísně podívala, ale po tom co jsem vykoktala omluvu, mě poslala na místo. Celou hodinu jsem byla po tichu a nepřitahovala na sebe zbytečnou pozornost.

 Do jídelny jsem přišla mezi posledními, ale nějak zvlášť mi to nevadilo. Ani jsem nešla ke stolu s jídlem. Jen jsem si vzala sodovku, sedla si na židli a přála si umřít. Tuhle hodinu před obědem jsme měla trigonometrii s panem Varnerem. Přišla jsem o tři minuty později, protože jsem se zdržela s Angelou, která měla hodinu jinde. Šla jsem s ní, a až kousek od učebny jsem si uvědomila, že jdu špatně. Ale ten chlap toho hned využil k tomu, aby na mě prvních pět minul křičel a pak mě vyzkoušel. Nedopadlo to nejhůř, ale tohle nikdy nebude předmět, ve kterém budu vynikat.

„Ahoj Bello.Co se tváříš tak, hm nevím jak to nazvat…“

            Vzhlédla jsem. No jistě Alice, Edward a zbytek. Otázkou, proč se baví jen se mnou, jsem se již nezabývala.

„Otřeseně?“ nabídl Edward své sestře vhodné slovo.

„Hm, možná. No tak. Co se stalo?“ vyzvídala.

„Celkově nic, teda kromě toho, že jestli ještě dneska přijdu na nějakou hodinu pozdě, tak ro asi nedopadne dobře.“

„Copak? Někdo ti přetočil ručičky na hodinkách?“ zeptal se mě Emmett.

            Už jsem vám říkala, že se ke mně chovají nějak podezřela přátelsky? Tak jo, ve všem vidím něco divného. Prostě si jen chtějí povídat.

„To asi těžko.“ Odpověděla jsem a natáhnula k němu pravou ruku.

            Sklíčko hodinek bylo prasklé.

„Kdy…“ začala se ptát Alice.

„Kdy se mi to stalo? Nejspíš dnes ráno. Charlie mě zabije. Pojde s nimi k hodináři tenhle měsíc už po třetí.“

            Všichni se rozesmáli a mě to připomnělo, že jsem se chtěla Alice zeptat na to, čemu se smála ten první den, ale nechtěla jsem se ptát tady před ostatními, aby si o mně nemysleli Bůh ví co. Nakonec se mi však naskytla příležitost, po tom co Emmett, Jasper a Rosalie odešli. U stolu tedy zůstala pouze Alice a Edward.

„Alice?“

„Ano Bello?“

„Můžu se tě na něco zeptat?“

„Hm?“

„Výš, nechci aby sis o mně myslela že jsem drzá nebo tak něco, jsem prostě jen zvědavá.“

„Povídej Bello.“

„Čemu ses smála ten první den tady v jídelně?“

25.08.2008 20:33:06
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one