11. První dny nového života

Překvápko. Užijte si to, komentáře potěší

Začínala jsem mít těhle sešlostí plný zuby. Copak prostě nestačilo se jen tak sejít a všechny, kteří mi měli být jako vůdcově družce představeni, představit? Ne, ona se musela uspořádat oslava. A to se vším všudy. Takže když jsem zrovna neposlouchala Megan a nesnažila si zapamatovat, co všechno musím jako Calebova družka vědět, lítala jsem s Nicol po obchodech a hledala si šaty. Zase. A aby toho nebylo dost, při jednom z nákupů jsem potkala Thomase.

            Procházela jsem se chodbou a znuděně si prohlížela výlohy. Nicol si musela něco zařídit ve městě, tak jsem navrhla, že se tu sejdeme. Zabočila jsem a do někoho narazila. Zachytily mě dvě silné ruce a obklopila známá vůně. Najednou jsem přistihla sama sebe, jak se k tomu tělu toužím přitisknout. Rychle jsem se z jeho sevření vymanila a odstoupila.

 „Ahoj,“ kuňkla jsem a podívala se na něj.

 „Ahoj, Mel,“ oplatil mi pozdrav a usmál se. A ten úsměv byl opravdivý a dotkl se i jeho očí.

 „Jak je?“ zeptal se a dál mě propaloval pohledem.

 „Jde to. Co ty?“

            Nadechoval se k odpovědi, ale ni neřekl. Najednou se k nám přihnala jakási blondýnka, objala ho a věnovala mu polibek. Polibek, který on prohloubil a objal ji kolem pasu. Pak se od ní odtrhl a podíval se na mě.

 „Melanie, tohle je Sandra. Sandro, Melanie,“ představil nás a Sandra ke mně natáhla ruku. Stiskla jsem ji.

 „Těší mě,“ řekla se zářivým úsměvem.

 „Mě taky.“ Schovávat bolest jsem se za poslední měsíce naučila perfektně, ale právě teĎ jsem se musela držet ze všech sil, abych neutekla nebo se nesvezla k zemi s pláčem.

 „Tvoje mamka na nás čeká na parkovišti. Jdu napřed, tak si pospěš,“ řekla Sandra, políbila Thomase na tvář a odešla. Mezi námi nastalo ticho.

 „Asi bys měl jít,“ řekla jsem a polkla knedlík, který se mi začal v krku tvořit.

 „Jasně. Jen, asi jsi měla pravdu, Mel. Zezačátku jsem si říkal, že jsme pro sebe byli stvořeni, a nevíš, jak zoufale jsem se cítil, když jsem tě viděl s Calebem. Ale pak jsem potkal Sandru a zjistil, že…“ S úsměvem jsem kývala hlavou a šla pomalu vedle něj. A snažila se obsah jeho slov nevnímat. Ale on dál bolestně kroutil nožem v otevřené ráně. Nejspíš jsem si to zasloužila.

 „Slyšel jsem, že ty a Caleb jste do toho praštili,“ řekl z ničeho nic. Podívala jsem se na svou levou ruku a přikývla.

 „No jo. Nějak to přišlo,“ odvětila jsem a připojila ke svým slovům zdánlivě šťastný úsměv.

 „Přeju vám to. Doufám, že budete šťastní. Tak se měj, Mel a užij si léto,“ řekl, zvedl ruku a rozběhl se ven.

 „Ty taky,“ křikla jsem za ním a zamířila pryč. Po chvíli zběsilého hledání jsem se zavřela v jednom skladišti, sjela po dveřích na zem a rozbrečela se.

 

 

 „Jdi v pořádku?“ ptala se mě Nicol, když jsem se za půl hodiny sešli u jednoho obchodu.

 „Jo, jen asi nějaká alergie,“ řekla jsem snažíc se tak vysvětlit zarudlé a napuchlé oči.

 „Jo, nejspíš. Jedna kamarádka má taky alergii a měla by jsi ji vidět. Vždycky celá zfialoví a napuchne,“ řekla se smíchem a já se trochu nervózně připojila.

 „Tak pojď, najdeme něco, co vyrazí Calebovi a ostatním dech,“ řekla Nicol, chytila mě za ruku a vtáhla do jednoho obchodu.

            Po dlouhých dvou hodinách jsem odcházela se černými šaty se zlatou výšivkou květů na korzetu. Splývavá sukně, pod kterou měla přijít spodnička, byla bez ozdob. Když Nicol Navrhla, že se půjdeme podívat po nějakých botách a doplňcích, odmítla jsem se a připomněla jsem jí svůj silvestrovský převlek. Můžu použít boty a šperky, které jsem si vzala tehdy. A protože jsme každá přijela vlastním autem, odjížděly jsme také zvlášť. Já tak měla alespoň možnost nadávat na svůj osud, aniž by mě někdo slyšel.

 

 

            Zastavila jsem před domem a vystoupila z Calebova auta, které mi půjčil. Vlastně, říkal, že si ho můžu půjčit kdykoliv chci, ale pokud by mi to bylo příjemnější, koupí mi mé vlastní. Řekla jsem mu, že mi vyhovuje si od něj auto občas půjčit. Vyndala jsem šaty a zamířila k domu. Uvnitř jsem hned odnesla šaty do pokoje a pověsila je do šatny. Dveře do Calebovi pracovny byly otevřené a tak jsem tam nakoukla. Caleb seděl za stolem, mračil se na nějaký dopis a nevšímal si okolí. Chvíli jsem přemýšlela, jestli ho mám pozdravit, ale pak jsem vycouvala ven a zamířila do obýváku. Megan doma nebyla. Vlastně, po té co jsem se vzbudila mi předala štos papírů, dva dny je se mnou trpělivě prošla a pak mi řekla, že kdybych něčemu nerozuměla, ať se ptám Caleba nebo jí a od té doby byla většinou pryč. Když jsem se na to zeptala Caleba, pokrčil rameny, řekl, že po smrti otce je jeho matka volná a tak si užívá života.

            S povzdechem jsem otevřela knížku vázanou v kůži, našla založenou stranu a dala se do čtení. Byla to jedna z knížek, které popisovaly, jak by měl můj život vypadat. Vlastně se tam mluvilo pořád o jednom a tom samém – věrnost, pokora, podpora manžela. A pak jsem se u jednoho odstavce zarazila a musela si ho přečíst znovu. Několikrát.

 „Neslyšel jsem tě přijít,“ ozval se za mnou Caleb a já sebou polekaně škubla.

 „Něco jsi dělal. Nechtěla jsem tě rušit,“ řekla jsem a znovu se zamračila na stránku knihy.

 „Co se děje?“ zeptal se, posadil se vedle mě a přetáhnul si mě na klín. A spor mých dvou částí se opět ozval. Jedna vrněla štěstím, že ho mám tak blízko, druhá chtěla začít ječet, ať se drží dál.

 „Nechápu to. Pokud je tohle pravda, což nejspíš je, když se od sebe vzdálíme na delší čas, můžu umřít, protože potřebuju k životu tu část mojí duše, kterou jsi si vzal při tom rituálu. Ale pak nechápu, jak je možné, že Megan…no vždyť víš. Tvůj otec je mrtvý a ona je naprosto v pořádku,“ vysvětlila jsem mu svůj problém.

 „Když můj otec zemřel, ta duše se navrátila zpět k matce díky Naio,“ řekl s pokrčením ramen a položil si bradu na mé rameno.

 „Ale tvůj otec jezdil předtím pryč a…“

 „Spojení funguje i na dálku. Ale po čase začne slábnout a ty, nebo prostě družka obecně přestane ono spojení cítit. Začne slábnout a nakonec umře,“ řekl Caleb a pohladil mě po paži.

 „A jak dlouho od sebe můžeme být?“ zeptala jsem se a zaklapla knížku.

 „Měsíc. To je nejdýl, co to kdy kdo zkoušel. A jeho družka v té době začala mít bolesti hlavy a necítila se nejlíp,“ řekl Caleb a já přikývla.

 „Proč jsi se tak mračil na ten dopis?“ zeptala jsem se a natočila se v jeho sevření tak, že jsem mu nyní viděla do obličeje.

 „Budu muset na týden odjet. Jedna pobočka v Evropě má problémy a nejspíš se neobejdou bez mé přítomnosti,“ řekl a zamračil se.

 „A kdy pojedeš?“ zeptala jsem se.

 „Až po tom, co tě představím smečce. Odjet dřív by mohlo způsobit převrat. A pro jistotu s sebou vezmu dva nebo tři lidi, kteří by mohli dělat potíže,“ řekl Caleb, usmál se na mě a natáhl se po knize, kterou jsem odložila.

 „Kde jsi skončila?“

 

 

            Seděla jsem v pokoji a v tichosti trpěla Teresitu, Megan i Nicol, které kolem mě pobíhaly a vesele si povídaly. Já se do diskuze – Které stíny? nebo Vyčesat nebo nakroutit? – nezapojovala. A ony to naštěstí ani neočekávaly. Ozvalo se zaklepaní a do ložnice vešel Caleb.

 „Je nejvyšší čas,“ řekl a ty tři sudičky ode mě odstoupily.

            Caleb se na mě usmál, přišel ke mně a prohlédl si mě.

 „Vypadáš nádherně,“ řekl, pozvedl mou ruku a vtiskl na její hřbet polibek.

 „Díky,“ odvětila jsem a usmála se.

 „Připravená?“ zeptal se a já přikývla. Nabídl mi rámě a společně jsem zamířili do sálu, který byl plný lidí, kteří čekali jen na to, až mě jim Caleb představí jako sovu družku. Vše mělo proběhnout hladce a bez problémů.

 

 

            Stála jsem vedle Caleba, v ruce jsem měla skleničku vína a s úsměvem poslouchala rozhovor svého manžela a Davida Erlowa. Byl to postarší muž s hnědou hřívou vlasů, které sem tam zdobily šediny, laskavým obličejem a moudrýma zelenýma očima. David byl zástupce Calebova otce. Calebovým zástupcem se stal John Palster. Calebův přítel ze školy. Rozhodovalo se mezi ním a mezi Viktorem Daerem a popravdě jsem byla radši, že to nakonec padlo na Johna. Toho si také s sebou bral Caleb do Evropy. Menší radost už mi dělalo to, že právě Viktor a David budou ti, co na mě budou během Calebovi nepřítomnosti dohlížet a Viktor se měl stát mým osobním strážcem i po té, neboť chodil do ročníku se mnou. David byl sice v pohodě, ale s Viktorem jsem měla problémy od dětství.

            Najednou utichla hudba – Megan objednala živou kapelu, jak jinak – a na druhém konci místnosti se strhl povyk. Okamžitě se u nás objevil Viktor, který se nejspíš rozhodl brát roli mého osobního strážce svědomitě, a o několik sekund později i John, který Caleba informoval, co se děje.

 „Odélie to nejspíš přehnala s pitím a trochu vyvádí,“ řekl šeptem Calebovi, ale já ho zaslechla.

 „Melanie…“

 „Jen běž, já tu počkám. Ta ženská mě nikdy neměla ráda a nejspíš se to nezmění,“ přerušila jsem ho. Caleb střelil pohledem po Viktorovi a zamířil k mé drahé tetičce.

 „Tak co, Melanie? Těšíš se, jak si ten týden bez Caleba užijeme?“ zeptal se Viktor a já se od Calebových zad otočila k němu.

 „Fandíš si,“ řekla jsem a upila ze své sklenky.

 „Ale no tak, Mel. Co to staré nepřátelství hodit za hlavu?“ zeptal se a vydal se po mém boku k otevřeným balkónovým dveřím.

 „Nic jiného mi asi nezbude,“ zamumlala jsem, ale on to slyšel. Usmál se na mě a přehodil mi přes ramena svoje sako, když jsem se otřásla.

 „Dík.“

            Kývnul hlavou a v tichosti stál vedle mě.

 „Zvládáš to celkem dobře,“ ozval se najednou a já se na něj překvapeně podívala.

 „Víš, mysleli jsme, že mu budeš dělat naschvály, ale ty mu pomáháš a děláš všechno, co se od tebe očekává a tak,“ vysvětlil.

 „Měl by jsi těch lichotek nechat, nebo se začnu červenat,“ řekla jsem a on se zasmál.

 „Jasně, je tu ta věc s mocí, ale no…“ odmlčel se, ale já ho kývnutím vyzvala, ať pokračuje.

 „No, nějak jsem se tak všichni shodli na tom, že si to zaslouží za to, jak se k tobě choval.“

 „Ale on není jediným, kdo se tak choval,“ řekla jsem a pohlédla na něj.

 „No jo no. Asi bych se ti měl omluvit.“

 „Svět se zbláznil,“ řekla jsem a vzhlédla  k nebi a on se znovu zasmál.

 „Řekl jsem, že bych měl, ne že se omluvím, Prcku,“ řekl a opřel se o zábradlí.

 „Mám takový dojem, že od doby, co mi bylo šest, jsem vyrostla,“ poznamenala jsem a přitáhla si jeho sako blíž.

 „A to něco mění?“

 „Tady jste. Caleb se po tobě shání.“ Ve dveřích se objevil Tobias. Podíval se na mě a pak uhnul očima. Podle hierarchie stál ve smečce na jedné z nejnižších příček. Já úplně nahoře. Projevoval mi tak svou podřazenost, ale mně to lezlo na nervi.

 „Bylo mi tam horko. Potřebovala jsem na vzduch,“ řeka jsem, podala jsem Viktorovi sako a zašla dovnitř. Ti dva šli za mnou tiše jako stín.

 

 

            Ležela jsem v posteli a sledovala Caleba, jak kontroluje zabalené věci a ve spěchu se obléká. Původně mě vzbudit nechtěl, ale povedlo se mu to, když při oblékání košile shodil z jedné police květináč s orchidejí.

 „Viktor s Davidem na tebe dají pozor a kdyby se něco dělo, dají mi vědět a já přiletím co nejdřív to půjde,“ opakoval již po několikáté a já zamručela na souhlas. Oči se mi klížily, ale stejně jsem nemohla usnout.

 „Taky ti pomůžou udržet pořádek ve smečce…“

 „Já vím, Calebe. Říkal jsi mi to už včera.“

            Přikývl, podíval se na hodinky a pak se posadil na postel vedle mě. Chvíli mě pozoroval, pak se ke mně sklonil a políbil mě. Pak mě pohladil po tváři a usmál se.

 „Vrátím se brzo. Dávej na sebe pozor.“

 „Ty taky.“

            A byl pryč. Ještě chvíli jsem hleděla na zavřené dveře, pak jsem si přes hlavu přetáhla peřinu, otočila se na druhý bok. Bude fajn být na týden zase jenom svojí paní. Zavřela jsem oči a do několika minut jsem ke svému překvapení usnula.

 

            O hodinu později jsem scházela ze schodů jen v noční košilce. Bylo půl osmé a nikdo kromě mě v domě nebyl. Megan odjela předevčírem k jedné přítelkyni a mí vrstevníci, kteří tady dělali výpomoc a těch pár lidí, co tu bylo trvale zaměstnaných, dřív jak v devět nechodí. Sice mě to trochu děsilo, být v tomhle ohromném domě sama, ale na druhou stranu to bylo super. Nasypala jsem pořádnou dávku kávy do dávkovače kávovaru, nalila do něj vodu a zapnula. Díky tomu, že jsem tu osiřela, jsem nemusela brát ohled na ostatní. Otevřela jsem skříňku a vyndala buclatý modrý hrníček, položila jsem ho na linku a došla jsem otevřít okno. Chladní ranní vzduch mi na okamžik způsobil husí kůží, ale jakmile jsem si zvykla, bylo to fajn. Kávovar zapípal a já si radostně nalila svůj první dnešní hrnek kávy. Nadechla jsem se, pofoukala hladinu, aby káva trochu vychladal a napila se.

 „Páni, už chápu proč to Calebovi málem uletělo.“

            Hrnek letěl dolů, kde se roztříštil a vařící tekutina mi postříkala nohy. S výkřikem jsem uskočila a šlápla na střep. V další chvíli jsem se ocitla na pultíku s příkazem, ať tam zůstanu.

 „Co tady sakra děláš?“ obořila jsem se na Viktora a zkoumala, jak vážné je zranění na noze.

 „Hádej? Víš, když na tebe mám dávat pozor, těžko to budu dělat u sebe doma,“ odpověděl, posbíral větší střepy a papírovou utěrkou vysušil rozlitou kávu.

 „A to mě musíš hlídat i tady?“ zavrčela jsem na něj a začala si jednou utěrkou otírat nohy.

 „No, vzhledem k tomu, že jsi tu sama a já rozhodně nehodlám ve středu Calebovi vysvětlovat, jak je možný, že tě někdo napadnul u tebe doma, tak ano,“ odvětil, vyhodil papírové utěrky a na chvilku se vytratil. Když se vrátil, nesl s sebou lékárničku, kýbl a mop. Vytřel podlahu a pak vodu s mopem zase odnesl. Já se mezitím pokoušela dostat do lékárničky.

 „Dej to sem,“ řekl Viktor, přitáhl si jednu židli a sedl si naproti mně. Pak vzal mou zraněnou nohu a podíval se na ni.

 „Je to jenom škrábnutí,“ poznamenal, když ránu prohlédl, vystříkal ji dezinfekcí, při čemž jsem mu málem vykopla zuby, jak jsem sebou škubla, a převázal mi to. Položil lékarničku na pultík a vzal mě do náruče.

 „Tak kam to bude?“ zeptal se a nic nedbal na to, že se všemožně snažím dostat z jeho náruče.

 „Okamžitě mě pusť, slyšíš?“

 „Viktore,“ ozvalo se varovně ze dveří.

 „Díky Bohu,“ oddechla jsem si nahlas, když jsem Davida spatřila a on mi věnoval úsměv a kývnutí.

 „Co se stalo?“ zeptal se zamračeně, když si všiml mé nohy.

 „On Vám to vysvětlí. Já se jdu obléct,“ řekla jsem a vypajdala z kuchyně.

            Když jsem za deset minut sešla seděli ti dva v kuchyni naproti sobě a tiše spolu o něčem mluvili. Rozešla jsem se k lince a nalila si další hrnek kávy doufajíc, že tenhle si už vypiju.

 „Dáte si taky?“ zeptala jsem se a pozvedla konvici s kávou.

 „Já ne, jen jsem Vám něco přinesl. Hned půjdu,“ odmítl David.

 „Já si dám,“ řekl Viktor.

 „Cukr, mléko?“ zeptala jsem se a on zavrtěl hlavou. Už jsem se nadechovala, abych mu řekla, že si dělám trochu silnější, ale pak jsem zůstala mlčet a nalila do dalšího hrníčku.

            Posadila jsem se vedle Davida a zeptala se ho, co potřeboval. S hrnkem před ústy jsem koutkem oka sledovala Viktora. Napil se, zašklebil a vzápětí ten malý lok s nechutí spolknul. Pak hrnek odsunul. Zachichotala jsem se a otočila se na Davida, který mi předal nějaké papíry.

 „Caleb Vám v pracovně určitě nechal nějaké pokyny. Tyhle údaje stačí zadat do programu, který jsem vám pro jistotu napsal tady na papír spolu s heslem, cílovou adresou a emailem, kam to pošlete.“

 „Děkuji,“ řekla jsem a papíry v průhledných deskách přebrala.

 „Dobrá. Já půjdu. Dávej na ni pozor, Viktore.“ Otočil se a odešel.

            Všimla jsem si, že na kraji pultíku leží dnešní noviny a několik dopisů. Nejspíš je David přinesl, když přišel. Prošla jsem obálky. Jeden byl pro Megan, dva pro Caleba, jeden pro mě a jeden nesl jméno nás obou. Ty dva poslední jsem si nechala před sebou, zbytek nechala na pultíku. Megan se měla vrátit zítra ráno, bude vědět co s nimi. Pak jsem se natáhla pro novinách a začala jimi listovat, mezi tím, co jsem upíjela kávu. Viktor se té své ani nedotkl.

 „Nechutná?“ zeptala jsem se mile a podívala se po něm. Zašklebil se, pak se útrpně podíval na hrnek a napil se.

 „Chceš mě zabít, že jo?“ zeptal se, když hrnek odložil.

 „Odhalil jsi můj ďábelský plán,“ odvětila jsem, zavřela noviny, dopila kávu, popadla dopisy s dokumenty a vydala se do Calebovi pracovny. Neměla jsem v plánu udělat to hned. Jen jsem se to tam rozhodla odnést.

 „Co budeme dělat?“ zeptal se Viktor, který se ploužil za mnou.

 „Já mám práci,“ odpověděla jsem automaticky a pak mi došlo, že kromě toho, co mi dnes zadal David na práci nic nemám. Všechny knihy jsem už přečetla.

 „Oprava, mám volno. Nevím, možná zavolám Nicol a pojedeme nakupovat,“ odvětila jsem s pokrčením ramen a usmála se, když jsem ho slyšela potichu útrpně zasténat.

 

 

            Nakonec to nebyl špatný nápad. Viktor nám nosil tašky, zatímco my dvě vesele běhaly z jednoho obchůdku do druhého a užívaly si volného dne. Pozdě dopoledne jsem se vrátili domů a já se vrhla na práci, kterou mi tu zanechal David. Viktor seděl mezi dveřmi a házel si hopíkem. A čas od času po mně střelil unuděným pohledem.

 „Klidně můžeš jít,“ ujistila jsem ho, když si otráveně povzdychl.

 „Díky. Jsem na světě rád,“ odpověděl mi a vstal ze země.

 „Už to budeš mít?“ zeptal se a přišel ke mně.

 „Popravdě, už to mám dobrou půl hodinu,“ řekla jsem a ukázala mu monitor s rozehranou partií dámy.

            Nejprve na mě nevěřícně zíral, pak se otočil a vyšel na chodbu. Vypnula jsem počítač a zamířila do kuchyně. Zrovna, když jsem přemýšlela, co bych mohla ukuchtit, se objevil Tobias s miskou zapečených těstovin.

 „Ahoj, co tu děláš?“ zeptala jsem se a s díky převzala misku.

 „Jdu se podívat, jestli ještě žijete. A máma mě poslala s večeří,“ odpověděl a pozdravil se s Viktorem.

            Než jsem jídlo rozdělila na dva talíře a přesunula se s tím do obýváku, ty dva se usídlili před televizí a se zaujetím se věnovali nějaké hře. Chvíli jsem je sledovala, pak jsem Viktora upozornila na jídlo a odešla do pokoje. Čekaly tam na mě ještě dva dopisy.

            Nejprve jsem rozdělila ten, co nesl mé jméno. Už hlavička mi na chvilku zastavila srdce a text vehnal slzy do očí. Netušila jsem, jak je to možné. Pokud vím, byla jsem hrozně dlouhou dobu pohřešována. Možná se pak tát prostě ozval a řekl, že mě má u sebe. Možná jsem neměla všechny informace. Rychle jsem si znovu přečetla celý dopis a na kus papírku opsala telefonní číslo. Musím tam zavolat zítra ráno. Pokud jsem si dobře pamatovala, bylo tam o šest hodin víc. Teď by mi asi moc nepomohli.

            Pak jsem otevřela druhou obálku. V té byl bílý tvrdý papír, ze kterého vycházela podivná vůně. Rozložila jsem ho a přelétla pohledem tři řádky napsané černým inkoustem.

 

Gratuluji. Do poslední chvíle jsem nevěřil, že by se vám to povedlo.

 Brzy se uvidíme.

 

 

            Nechápala jsem, co to znamená a nevěděla jsem, kdo je onen záhadný či záhadná, kdo tenhle dopis poslal, ale měla jsem z toho špatný pocit. Takže jsem dopis strčila zpět do obálky a nechala ho v Calebově pracovně. Možná bude vědět víc. Bylo sice teprve půl deváté, ale byla jsem celkem unavená a tak jsem se rychle osprchovala, nařídila si budíka – kvůli zítřejšímu telefonátu a zalehla. Pokoj se koupal ve zlatém světle zapadajícího slunce a já pomalu usínala.

 

            Probudila jsem se. Chvíli jsem se dívala z okna a pak se s úlekem podívalo na budík. Napadlo mě, že jsem zaspala. Ale v další chvíli jsem se dozvěděla, že jsem vzhůru pět minut před mnou nastavenou dobou. Možná moje vnitřní hodiny, kdo ví. Vstala jsem, vykonala ranní hygienu, převázala nohu, oblékla se a vyrazila do kuchyně dát si něco k jídlu. Tobias tu včera zůstal a teď s Viktorem spali v obýváku. Potichu jsem se zasmála, ale nebudila jsem je. Možná bych si z nich mohla pak někdy utahovat, jací jsou to hlídači. Dala jsem vařit kávu a vydala se ven, abych si vzala noviny. Znuděně jsem je pročítala, popíjela kávu a v půl osmé jsem se vydala do Calebovi pracovny. Nervozita se mi stulila v břiše a nevypadalo to, že by mě chtěla brzy opustit.

            Vzala jsem telefon, vytočila číslo a přiložila si sluchátko k ucho. Ozval se vyzváněcí tón. Poprvé, podruhé, potřetí a pak sluchátko někdo zvedl.

 „Edinburghská advokátní pobočka Mawler, Brown a Teires. U telefonu Joan McLaierová. Jak Vám mohu pomoci.“

 „Dobrý den. Tady je Melanie Sentastová. Dostala jsem dopis od pana Teirese, že mu mám zavolat.“

 „Okamžik,“ odpověděla mi Joan a v sluchátku se ozvala jakási klavírní skladba.

 „Je mi líto, ale nejspíš jste se spletla,“ ozvalo se za chvíli v telefonu a já si povzdychla.

 „Jsem několik dní vdaná. Za svobodna jsem se jmenovala Daringová,“ oznámila jsem jí s povzdechem a začala jsem obyčejnou tužkou čárat na jeden prázdný papír.

            Opět jsem uslyšela onu hudbu a tentokrát to trvalo o trochu déle. Pak se však v telefonu ozval mužský hlas.

 „Paní Sentastová, tady je Arthur Teires. Jak se Vám daří?“

 „Dobře. Děkuji pane Teiresi. Volám kvůli dopisu, co mi včera přišel.“ Neměla jsem náladu na nějaké zdvořilostní fráze.

 „Jistě. Bylo by lepší, kdybychom se mohli sejít osobně. Myslíte, že by jste se sem mohla dostat?“ zeptal se Arthur Teires a já se zamyslela. O tom, že bych se tam mohla dostat jsem nepochybovala. Horší by bylo přesvědčit o tom svojí vlčí ochranku. No, i když...

 „Samozřejmě. Zavolám Vám, až budu vědět, v kolik mi letí letadlo,“ řekla jsem a zapnula počítač na stole.

 „Skvělé. Tak tedy zatím nashledanou, paní Sentastová,“ rozloučil se se mnou právník na druhém konci.

 „Nashledanou.“ A zavěsila jsem.

            Po chvíli usilovného hledání, jsem znovu vytočila číslo advokátní kanceláře. Znovu jsem si protrpěla poslech oné hudby a nervně klepala prsty do stolu.

 „Ano, paní Sentastová?“

 „Budu tam zítra ráno v osm,“ řekl jsem a čekala.

 „To je skvělé. Pošlu na letiště auto, aby Vás vyzvedlo.“

 „Děkuji.“

 „Není zač. Uvidíme se zítra.“

 „Nashledanou.“

            Položila jsem sluchátko a rezervovala jsem tři letenky na svoje jméno na půl jedné dneska odpoledne. Pak jsem si vytiskla výpis přestupů a vypnula počítač. Podívala jsem se na hodinky. Bylo skoro devět.

 „Viktore, Tobiasi, skočte si domů pro pasy a pro oblečení na dva dny,“ řekla jsem těm dvěma, kteří se v kuchyni cpali včerejšími rohlíky, otočila se a zamířila zpět do pokoje.

 „Počkej, nemůžeš si jen tak odjet. Caleb…“

 „Caleb tu teď není a já musím do Edinburghu. Pokud se vám nechce, klidně tu zůstanu,“ křikla jsem a pokračoval ve své cestě.

            V pokoji jsem vytáhla menší kufr a naskládala dovnitř oblečení. Dvoje rifle, jednu černou sukni, dva balíčky silonek, halenku, dvě obyčejná trička, mikinu, spodní prádlo, věci na spaní, hygienickou taštičku. Do černé kabelky jsem pak strčila telefon, peněženku, pas a vytisknutý papír. Vysprchovala jsem se a oblékla se do bílých vzdušných šatů se zavazováním kolem krku. Pak jsem seběhla dolů a z botníku vzala jedny černé lodičky a jedny botasky. Pak jsem je strčila do kufru. Zapnula jsem ho a snesla dolů s kabelkou přes rameno. Ti dva tam už byli, každý s batohem. A kromě nich tam byl i David.

 „Viktor mi volal, že se chytáte do Edinburghu,“ řekl David a tónem mě jemně pobízel k vysvětlení.

 „Ano. Ozvali se mi advokáti kvůli matčině poslední vůli. Ráda bych to měla za sebou. Do dvou dnů bych měla být zpátky,“ řekla jsem mu a popohnala ty dva.

 „Dobře. Zůstanu tady a dám pozor na smečku. Vy dávejte pozor na sebe. Je Vám doufám jasné, že o tom musím informovat Caleba?“ zeptal se, když šel se mnou k autu.

 „Musíte?“ zeptala jsem se a nasedla do auta. „A nebo chcete?“ zabrblala jsem si pod nos.

 „Co říkáš?“ otočil se na mě Viktor.

 „Abys jel,“ odpověděla jsem a připoutala se.

 

 

            Vstoupila jsem do světlé prostorné kanceláře a zavřela za sebou dveře. Ti dva zůstali o patro níž v bufetu, kde se vrhli na jídlo. Viktor sice chtěl jít nejprve se mnou, ale když jsem mu řekla, že dovnitř stejně půjdu sama, posadil se nabručeně na židli a nachal si přinést snídani.

 „Prosím, posaďte se paní Sentastová,“ vyzval mě Teires. Byl to vysoký hubený čtyřicátník s mírnou pleškou a ustaranou tváří.

 „Děkuji za auto a za hotel,“ poděkovala jsem a posadila se. Když jsme totiž nasedli do auta, oznámil nám řidič, že nám pan Teires zařídil rezervaci pokoje v jednom hotelu. Šlo pouze o jeden pokoj, neboť počítali nejspíš jenom se mnou maximálně mým manželem, ale já řidiče uklidnila, že je to v pořádku. Manželská postel v pokoji byla dost velká, takže jsem řekla Tobiasovi, že na ní spíme my dva. Viktor dostal pohovku.

 „Není zač. Není to sice náš normální postup, ale Vaše matka platila za naše služby víc, než jsem po ní požadovali. Toto je takové vyrovnání dluhů,“ řekl a nabídl mi čaj. Přijala jsem.

 „Jak jste věděli, kde mě najít?“ zeptala jsem se na otázku, která mě už velmi dlouho trápila.

 „Nebylo to jednoduché. Ale před pár lety jsem našli Vaše jméno v naších záznamech. Jednalo se o Vaše vyloučení za školy ve Francii a následné opuštění této země. Žalobce zastupoval jeden z advokátů naší Pařížské pobočky,“ vysvětloval a já poslouchala.

 „…nyní přejdeme k věci,“ řekl, když mi osvětlil celou tu záhadu s dopisem. Vstal, došel k jedné skříni.
03.05.2011 19:09:48
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one