12. Nová přátelství a uzdravené srdce

12. Nová přátelství a uzdravené srdce - obrázek

12. Nová přátelství a uzdravené srdce - obrázek

Ahojda, tak s menším zpožděním přidávám kapitolku. Nehci nic slibovat, ale možná bych přidala další víkend, uviím, jak to tenhle týdne půjde, ale zítra píšu poslední písemku, tak snad už to bude v poho. Ať se líbí, komentáře potěší.

Vyndal odtamtud malou dřevěnou krabičku a dopis.

 „Vaše matka Vám kromě veškerého majetku, který jí patřil, odkazuje dům na severu Skotska,“ oznámil mi a já na něj vytřeštila oči.

 „Dům?“

 „Ano. Nemusíte se bát, každý měsíc je prováděna kontrola, takže dům je v naprostém pořádku. Opravy a další výdaje jsou placeny z účtu Vaší matky. Tam jsou uloženy všechny peníze – za dům, ve kterém jste žili, za majetek a tak podobně. Kreditní kartu, číslo účtu a pin najdete v této krabičce, stejně tak jako klíč od domu a listiny od vlastnictví.“

            Pošoupl krabičku ke mně a podal mi malý zlatý klíček. S díky jsme ho trochu omráčená přijala a odemkla ji. Několik listin, klíč, černá platební karta a ještě několik maličkostí – perlička na zlatém řetízku, stříbrný oválný medailónek a dopis. Opět jsem krabičku zamkla.

 „Děkuji,“ řekla jsem a Teires přikývl. Pak mi podal listiny o převzetí, které jsem musela podepsat a vydala se pryč. Ty dva jsem našla ještě v bufetu.

 „Tak co?“ zeptal se Tobias.

            Jen jsem zavrtěla hlavou, že o tom nechci mluvit a počkala až ty dva dojí. Pak jsem se vrátili do hotelu a trochu se prospali. Vzbudili jsem se až odpoledne kolem druhé. Nelenila jsem a ty dva vytáhla do města. Letadlo nám letělo až zítra večer a já si to tu chtěla užít, ale asi už bych si měla zvykat, že nic nejde podle plánu.      

 

            Bylo už celkem pozdě, když jsme se vraceli na hotel. Ulice osvětlovaly pouliční lampy a z klubů se ozývala hlasitá hudba. Avšak na mě padala únava a tak naše kroky směřovaly k hotelu. Ti dva – Tobias s Viktorem – za mnou šli tiše jako stín. Promluvili jen tehdy, když jsem nevěděla, kudy dál. Byli taky unavení, ale nahlas by to nikdy nepřiznali.

            Podle Viktorových pokynů jsem zahnula doprava a ocitli jsme se v chabě osvětlené ulici. Na konci jsem viděla stromy.

 „Tudy jsme nešli,“ odtušila jsem a otočila se k nim čelem.

 „Zatímco jsi si v duchu stěžovala, že nemáš v čem chodit, když jsi byla v tom krámě s boty, zeptal jsem se toho prodavače na nejkratší cestu z různých míst. Na konci té ulice zahneme vpravo a pak znovu. Kdybychom si vzali taxík, bylo by to rychlejší,“ odpověděl a já protočila oči. Tak jsem se chtěla projít no!

            Otočila jsem se a udělala pár kroků. Pak mi nezbylo nic jiného než zastavit. Důvodem byla pětičlenná parta mladíků, kteří nemohli být o moc starší než já. Obstoupili nás s úsměvy na tvářích, které se mi ani trochu nelíbili. Uslyšela jsem za sebou zavrčení a vzápětí jsem se ocitla mezi Viktorem a Tobiasem.

 „Klid, příteli, nemáš důvod útočit,“ promluvil jeden z těch pěti – vysoký zrzek s pihovatou tváří a hnědýma očima. Hlas měl příjemně hluboký.

 „Tak proč jste si tu ty a tvoji kamarádíčkové na nás počkali?“ zeptal se s dalším zavrčením Viktor.

 „Ucítili jsme sílu. Není povoleno, aby vůdce vstoupil na území někoho jiného bez povolení. Ale ani jeden z vás to není. Kde je?“ Zrzek se nejspíš ujal mluvčí role.

 „Porušili jsme nějaký pravidla, o kterých bych měla vědět?“ zeptala jsem se šeptem a dotkla se dlaní Viktorova ramene.

 „Ne. Družkám není zakázáno cestovat. Nejsou nebezpečné, ani moc silné a jsou posedlé cestováním,“ odpověděl Viktor a já ho uhodila do ramene.

 „Nevtipkuj. Vypadá to vážně,“ sykla jsem znovu šeptem.

 „Tvůj přítel nevtipkuje. Družky smí cestovat, jak je jim libo. Dlouho bez svého druha nevydrží a nejsou nebezpečné. Cestování je způsob, jak mohou vyplnit svůj volný čas. Ale vůdce smečky bez povolení na jiné území vstoupit nesmí. Takže, kde je tvůj druh, maličká?“

            Přivřela jsem oči a vydechla nosem. Viktor s Tobiasem se uchichtli. No, aspoň že někdo se baví.

 „Jsme tu jen my,“ řekla jsem a vylezla z ochranného sevření těl.

 „Teď lžeš,“ řekl a naklonil hlavu na stranu.

 „Melanie.“ Viktor mě chytil za ruku a chtěl mě schovat za svá záda.

 „Nelžu,“ odpověděla jsem a vytrhla se Viktorovi.

 „Pak to půjde po zlém,“ řekl s povzdechem a v další chvíli se k nám těch pět přiblížilo a vedle mě stáli dva vlci.

            Všichni až na rusovláska se taky přeměnili a rozběhli se na nás. Udělala jsem krok vzad a natáhla ruce před sebe, jako kdyby se chtěla bránit. Ozvalo se zakňučení a překvapivé nadechnutí. Otevřela jsem oči, které jsem v úleku blížících se vlků zavřela a vzápětí je vyvalila. Já, Viktor a Tobias jsme stáli v kruhu, jehož stěny se tetelily ve vzduchu. Zrzek zvedl pravou ruku a dotkl se stěny. Projelo jí namodralé zavlnění a on ruku se syknutím stáhnul.

 „Jak je možné, že máš moc, kterou jsi měla odevzdat při rituálu?“ zeptal se a hleděl na mě. Jeden z vlků zavyl.

 „Něco se nepovedlo,“ řekl jsem a cítila, jak slábnu. Ten štít si bral energii ze mě a on to zpozoroval.

 „Neumíš to ovládat,“ řekl překvapeně.

 „Nebyla k tomu příležitost,“ odvětila jsem a zakolísala.

            Z jedné uličky se vynořilo auto a z něj někdo vystoupil. Když se přiblížil ke světlu, všimla jsem si dlouhých tmavých vln a světlých očí. Trvalo mu jenom chvilku, než jsem pochopila, že před sebou mám místního vůdce smečky. Roztáhl ruce a do štítu něco narazilo. Sesunula jsem se na kolena a zhluboka dýchala. Zatím štít však držel. Tobias s Viktorem se ke mně ve vlčí podobě přitiskli. Pak zaútočil znovu a já se v bezvědomí zhroutila k zemi.

 

            Otevřela jsem oči. Kolem mě bylo šero a do těla mi pronikal chlad. Zvedla jsem se na kolena, víc jsem nemohla, neboť už teď jsem se hlavou otřela o strop klece. Naproti mně stály další dvě a v nich byli Viktor s Tobiasem. Tobias ležel stočený v klubíčku a potichu naříkal, Viktor mě sledoval.

 „Jsi v pořádku?“ zeptal se, když si byl jistý, že mu věnuji pozornost.

 „Jo, co vy? Kde jsme?“ zeptala jsem se a posadila se. Bylo to pohodlnější.

 „Já jsem v pořádku a Tobias taky. Pokoušeli se z něj dostat informace, ale nemohl jim říct něco, co nevěděl. A kde jsme? Na návštěvě u místního alfy.“ S poslední větou si odfrkl.

            Najednou se otevřely dveře a dovnitř vstoupil zrzek. Rozešel se ke mně a z Viktorova hrdla se ozvalo zavrčení. Tobias se trochu nadzvednul a podíval se na mě. Na pravé tváři měl modřinu.

 „Dej si pohov. Leo si s ní chce jenom promluvit,“ řekl zrzek a otevřel dveře mé klece. Vylezla jsem, ale stále ho sledovala.

            Chytil mě za loket a vedl mě po schodech, které byly na konci chodby, kde se naházela naše cela, po schodech nahoru a pak doprava a ještě po jedněch schodech. Zaklepal na masivní dubové dveře a po vyzvání je otevřel a strčil mě dovnitř.

 „Takže ty jsi Melanie,“ ozvalo se z křesla u okna.

 „A Vy musíte být Leo.“ Vzpomněla jsem si na jméno, které zrzek vyslovil. Přikývl a pokynul mu rukou ke křeslu naproti tomu jeho, abych se posadila.

 „Co po mně chcete?“ zeptala jsem se a posadila se.

 „Vysvětlení. Nejspíš došlo k omylu, ale chtěl bych si tím být jistý, než tě odsud pustím,“ řekl, vstal a došel k baru, kde nalil do dvou skleniček jantarovou tekutinu.

 „Vysvětlení?“ zeptala jsem se zmateně a skleničku přijala. Zatím jsem nevěděla, zda to vypiji, ale bylo fajn něčím zaměstnat ruce.

 „Hm, velice by mě zajímalo, jako to že si družka ponechala svou moc.“ Jeho šedé oči se do mě zabodly a já pohlédla na sklenku ve svých rukou. Nadechla jsem se a trochu usrkla. Krkem mi projel oheň a já si slíbila, že už to znovu neudělám.

 „Když Vám to řeknu, pustíte nás?“ zeptala jsem se a on přikývnul.

 „Můžu Vám věřit?“ Něco mu problesklo očima a on se nepatrně pousmál.

 „Dávám ti své slovo.“ Přikývla jsem. Už jsem zjistila, že tohle má pro vlky velkou váhu.

 „Došlo k tomu při rituálu. Já a Caleb…nikdy jsme nebyli moc kamarádi, navíc já velkou část dospívání prožila ve Francii v internátu. Pak jsem se vrátila, zamilovala a nebylo to do Caleba. Dokonce jsem i utekla, když jsem zjistila, co se po mně chce a byla jsem rozhodnutá zemřít. Jenže pak jsem si vzpomněla na svou matku a…řekla jsem si, že ona by před svým osudem neutíkala, takže jsem se vrátila zpátky připravená se obětovat. Caleb i já jsme se snažili, jenže zlomené srdce se hojí pomalu a já nebyla schopná ho milovat. Nevěřila jsem mu a moc zůstala u mě, abych se mohla bránit, zatímco vlk v něm se probudil.“

 „Proč jsi sem jela?“ zeptal se kroužil whisky ve své sklence.

 „Kvůli poslední závěti mé matky. Když mě osud v pěti otec odvezl, byla jsem nejprve pohřešovaná, pak jsem se našla a dostala do péče mého otce a pak byla v internátě,“ shrnula jsem to a přes své přesvědčení si znovu usrkla. Tentokrát to nebylo tak hrozné.

 „Ty jsi se narodila tady?“ Zpozorněl.

            Přikývla jsem a on mě zamyšleně sledoval. Pak se najednou ocitl přímo naproti mně. Škubla jsem sebou dozadu a on se naklonil ještě blíž. Jeho dech mě pošimral na tváři.

 „Zvláštní,“ řekl po chvíli a posadil se zpět do křesla.

 „Prosím?“ Zmatenost byl pro můj současný stav slabý slovo.

 „Měla jsi patřit k mé…smečce, pokud to tak můžu nazvat. Narodila jsi se tady a koluje v tobě krev našich předků. Tvůj otec ji sice zředil a díky tomu jsi kdo jsi, ale stejně jsi měla zůstat zde. Družka mého syna je velmi slabá a nikdo neví proč. Myslím, že jsem ten důvod právě objevil.“

            Překvapeně jsem na něj hleděla. Nejspíš pochopil. Pousmál se, napil se a pokračoval.

 „I když ti v žilách kolovala krev tvého otce, narodila jsi se tady a měla jsi patřit sem. Když tě odvezli a ty jsi se setkala se svým současným druhem, nebylo už možné to změnit. A tak se musela objevit nová družka. Slabá a křehká.“

 „Ale, jak by jste mě mohli najít? Navíc, ta dívka, která původně měla být Calebovou družkou zemřela ve velmi mladém věku.“

 „Vycítili by jsem tě. Věděli bychom, že pokud se nenarodila žádná prvorozená, tak že to někde pobíhá. A pokud tam zemřela prvorozená, narodila by se nová, stejně silná. Ale tvůj příchod to změnil,“ odpověděl.

            Myšlenky mi běžely hlavou jako splašené. Najednou někdo zaťukal na dveře a já sebou cukla.

 „Otče, volal jsi mě?“ Otočila jsem se a střetla se s fialkovým pohledem mladší kopie Lea.

 „Až se dají naši hosté do pořádku, doprovodíš je na letiště. Teď buď tak hodný a řekni Timovi, aby ty dva pustil a tady Melanie doveď do jednoho pokoje pro hosty a nech jí přinést její věci. Nechali jsem je přinést z hotelu.“ Poslední věta patřila mně.

            Zvedla jsem se, položila skleničku na stůl a vydala se ke dveřím.

 „Melanie?“

 „Ano?“ Otočila jsem se zpět.

 „I když tě odsud odvedli, stále patříš k této smečce a naší povinností je tě ochraňovat. Kdyby se cokoliv dělo a potřebovala jsi pomoc, neváhaje se na nás otočit.“

 „Děkuji,“ řekla jsem a usmála se na něj. Pak jsem se otočila na Leova syna, který mě zvědavě pozoroval.

            Tak tohle měl být původně můj druh. Na chvilku jsem zalitovala, že tomu tak není, neboť ten mladík přede mnou vypadal mírně, pohodově a byl galantní. Avšak po chvíli mě napadlo, že bych se s ním nejspíš nudila. Zavedl mě do prostorného pokoje a s otázkou, zda ještě něco nepotřebuji, odešel. Jakmile jsem se umyla a převlékla do čistého, otevřely se dveře a v nich se objevili ti dva. Tobias vypadal již téměř v pořádku. Hojili se rychle.

 „Co po tobě chtěl?“ zeptal se Viktor a zkoumavě si mě prohlížel.

 „Jen vysvětlení,“ řekla jsem a prohlédla svá zavazadla, zda mám všechno.

 „Trochu se prospím, za tři hodiny nám letí letadlo. Doporučovala bych vám to samé,“ řekla jsem a podívala se na ně. Přikývli a odešli.

 

 „Calebovi se to nebude líbit,“ řekl mi Viktor, jakmile jsem se ocitli ve vzduchu.

 „A proč vyjeme mu to měli říkat?“ zeptala jsem se a zavrtěla sebou.

 „Když se zeptá přímo, musíme odpovědět,“ řekl mi Tobias a usmál se na letušku, která nám přinesla sendviče.

 „Když budeme mít štěstí, ani ho to nenapadne,“ řekla jsem a zakousla se do chleba.

            Podíl po mně pesimistickým pohledem a pak se podíval z okna. Já byla optimista. Alespoň do doby, než jsem vystoupila z auty a uviděla Caleba ve dveřích. A samozřejmě, že se zeptal.

 

 „Co jsi mu všechno řekla?“ zeptal se mě Caleb a já měla pocit, že stolek v obýváku, který byl mezi námi, je to jediné, co mu brání, aby se na mě vztekle nevrhl.

 „Že se rituál prostě nepodařil,“ odpověděla jsem a unaveně si přejela po čele. Potřebovala bych se pořádně vyspat.

 „Zbláznila jsi se?“

            Podívala jsem se na něj a pozvedla jedno obočí.

 „Teď ví, že jsem prakticky bez moci. Co myslíš, že udělá? Pokud nás napadne, nebudu proti němu mít sebemenší šanci a ty to ovládat neumíš.“

 „Dotaz. Proč by na nás útočil, když jeho území je za louží?“ zeptala jsem se a s díky si vzala do Viktora kafe. Nevypadal nejlíp, ale byl na tom lépe, než Tobias, který se pod Calebovou mocí třásl v rohu obýváku.

            Z Calebova hrdla vyšlo zavrčení. Nebylo však určené mně. Díval se na Viktora. Ten sklonil hlavu a začal ode mě couvat.

 „Dej pokoj, Calebe. Není to jejich vina,“ okřikla jsem ho a on se na mě rozzuřeně podíval.

            Několik členů ze smečky, která se tu sešla, se po sobě podívali. Nejspíš nebyli na něco takového, jako je neposlušná manželka, zvyklí. A Calebův pohár trpělivosti přetekl. Chytil okraj stolku mezi námi a odhodil ho jako kdyby to byl list papíru. Postavila jsem se a podívala jsem se mu do očí.Chyba za chybou, ale já toho začínala mít dost. Dělají, jako by měla vypuknout třetí světová a já nepřátelům předala veškerý plány a vyzradila všechny tajemství.

 „Tak jsem se seznámila s Leem, no bože. Kdyby mě nikdo tam odtud v pěti neunesl, patřila bych k jeho smečce,“ vyklouzlo ze mě a já si v tu chvíli uvědomila, jakou jsem udělala chybu.

 „Co jsi to řekla?“

 „Je to tak. Měla jsem patřit k jeho smečce, ale protože jsem se s tebou setkala s jako prvním místo s jeho synem, nenarodila se vám tu nová prvorozená, která by byla silnější, než ta první, ale jim se narodila chudák holka, která možná nepřežije porod.“

            Už bylo pozdě brát svá slova zpět, tak proč to alespoň neuvést na správnou míru? To jsem si myslela, jenže Caleb byl natolik rozzuřený, že můj výbuch místo omluv, byl poslední kapkou. V další chvíli sem ležela na zemi a tiskla si pravou tvář, která mě pálila od jeho rány. Skrze vlasy jsem se na něj podívala a viděla, jak se uklidňuje. V další chvíli ke mně natáhnul ruku, aby mi pomohl vstát. Odmítla jsem ji, vstala a odešla. Vydržela jsem neplakat až do ložnice.

            Jakmile bolest odezněla a já se vybrečela, popadla jsem z koupelny svůj kartáček, nějaké oblečení a odstěhovala jsem se do pokoje pro hosty na konci chodby. Otočila jsem klíčem v zámku, osprchovala se a lehla si. V hlavě jsem měla totálně prázdno a tuhle chvíli jsem za to byla vděčná.

           

            Ráno bylo horší. Pravá tvář mě bolela a při pohledu do zrcadla jsem zjistila, že se mi na ní skví obtisk Calebovi dlaně. Dotkla jsem se modřiny špičkou prstů a se zasyknutím je stáhla. Přemýšlela jsem, jak dlouho bude trvat, než se to zahojí, abych mohla mezi lidi a oni nezavolali policii kvůli domácímu násilí. Ten člověk by mě měl chránit a ochraňovat, místo toho je jediný, od koho mám modřiny.Ironie?

            Někdo zaklepal na dveře pokoje. Ztuhla jsem a na chvilku přestala dýchat. Pak se moje srdce rozběhlo normálním tempem a já se rozešla ke dveřím a otevřela je. Za nimi stál Viktor.

 „Je snídaně. Poslali mě pro tebe.“ Oči klopil k zemi a jeho tvář vypadala jako po bitvě. Tohle mu musel udělat Caleb.

 „Obleču se a hned jsem tam,“ řekla jsem. Přikývl, otočil se a odešel.

            Chvíli jsem váhala, zda  mám modřinu nějak zakrýt, ale pak jsem se na to vykašlala. Jen ať chlapec vidí, co způsobil. Oblékla jsem se do volných kalhot a pruhovaného trička. Vlasy jsem si stáhla do culíku a vydala se do kuchyně. Megan stála u toustovače, zatímco Viktor a Caleb seděli u pultíku naproti sobě. Nalila jsem si kávu, posadila se vedle Viktora a přitáhla si noviny. Přistál přede mnou talíř a já ho šoupla vedle sebe. Je tak těžké si zapamatovat, že nesnídám?

 „Odjíždím s několika přítelkyněmi na pár týdnů do Milána. Možná by Melanie mohla…“

 „Ne, zůstane tady,“ přerušil Megan Caleb.

 „Užijte si to,“ řekla jsem, dopila kávu, zvedla se a vydala se do pokoje.

 „Nebudu se omlouvat. Zasloužila jsi si to,“ zastavil mě ve dveřích Calebův hlas.

            Odfrkla jsem si a pokračovala dál. V pokoji jsem si kalhoty vyměnila za tříčtvrťáky, do batůžku dala telefon, jednu svou oblíbenou knížku a z ledničky pak dvě jablka a půllitrovku neochucené vody.

 „Kam jdeš?“ zeptal se Caleb, který stále seděl v kuchyni a Viktor se na mě zvědavě díval. Jistě, má tělesná stráž.

 „Jdeš, Viktore? Nebo tady se mi věří natolik, že to zvládnu bez chůvy?“ zeptala jsem se ho a šla ke dveřím.

            Neodpověděl, ale za chvilku se objevil vedle mě a v tichosti mě následoval. Promluvil až na hranici lesa.

 „Neměla by jsi ho provokovat.“

 „To není provokace, Viktore.“

            Toho dne jsme spolu už nepromluvili. Já jsem si v lese našla jeden kámen, kde jsem seděla a četla tak dlouho, dokud to šlo. Pak jsme se vydali domů. Já zamířila znovu do pokoje pro hosty, avšak ve v¨dveřích Calebovy pracovny mě její majitel zastavil.

 „Přestaň trucovat,“ řekl Caleb a chytil mě za ruku. Vytrhla jsem se mu.

 „Dej mi pokoj,“ odsekla jsem, když ji znovu chytil.

 „Jak dlouho to vydržíš, hm? Vážně chceš tu bolest zažít na vlastní kůži? Mně to neublíží, ale ty budeš trpět,“ řekl a přitáhl si mě k sobě.

 „Jako kdyby to doteď bylo jinak,“ řekla jsem a podívala se na něj.

 „Patříš mi, Mel a včera jsi tenhle můj nárok zpochybnila a nazvala mě zlodějem. Nemohl jsem to jen tak přejít,“ řekl a pevně mě objal. Strčila jsem mezi nás ruce.

 „To se tady pleteš. Krom toho pitomého rituálu tu není nic, co by mě k tobě vázalo. Někdo, kdo bije ženy, aby si dokázal jakej je chlap, nemůže být můj přítel, natož něco víc,“ zasyčela jsem mu do obličeje, vykroutila se z jeho sevření a odešla do pokoje pro hosty.

 

            Tohle moje odhodlání vydrželo přesně tři týdny. Pak mě začala jemně pobolívat hlava a padala na mě úzkost. Byli jsme s Calebem sice pod jednou střechu a vídali se denně, ale to pitomý pouto chtělo víc. Jednoho dne jsem neměla sílu vstát z postele. Ležela jsem ve změti přikrývek, třásla se zimou a hlavou mi pulsovala bolest. Když někdo zaklepal na dveře, se zasténáním jsem si schovala hlavu pod polštář, ale moc to nepomohlo.

 „Mel?“ ozvalo se zpoza dveří.

            Přitiskla jsem si dlaně na uši a snažila se zahnat zimnici, která se mi prohnala tělem. Najednou do dveří něco narazilo, ale pro moje uši to bylo jako výbuch a pak znovu a znovu. Až do doby, než dveře povolili.

 „Panebože, Mel!“ Někdo mi položil dlaň na čelo a já se mu s kňouráním snažila vyhnout.

 „Zavolej Caleba!“ přikázal někdo.

 „N-ne,“ dostala jsem ze sebe mezi jektáním zubů, ale bylo to tak tiché, že mě nejspíš nikdo neslyšel.

            Nevím, jak dlouho to trvalo, ale najednou, mě někdo objal a bolest se zmírnila. Přitiskla jsem se k tomu tělu, co nejvíc jsem mohla. Nevím jak se to stalo, ale najednou ta bolest byla pryč. Ležela jsem na posteli v našem pokoji. Nahá, samozřejmě, a vedle mě oddechoval Caleb. Zvedla jsem se a on si mě přitáhl k sobě.

 „Dej si na čas,“ zamumlal a políbil mě na rameno.

            Nejprve jsem se mu chtěla vytrhnout. Pořád jsem na něj byla naštvaná, ale pak mi došlo, že jestli tu bolest nechci zažít znovu, musím se s tím smířit. Potichu jsem se rozplakala, ale on mě slyšel. Začal mi potichu šeptat uklidňující slovíčka a hladil mě po ruce.

 „Měla jsi pravdu, Mel. Neměl jsem tě uhodit, ale já…když jsem si tě představil, že jsi s někým jiným, popadl mě takový vztek. Omlouvám se,“ zašeptal a já se na něj podívala. Pohladil mě prstem po pravé tváři.

 „Jak ti mám věřit, že to neuděláš znovu?“ zeptala jsem se a dívala  se mu do očí.

 „Máš mé slovo,“ odvětil, sehnul se a políbil mě.

 

            Léto brzy skončilo a vztah mezi mnou a Calebem se vrátil do starých kolejích. Nebylo zbytí. A musím mu uznat snahu. Pokoušel se mě rozmazlovat, ráno mi nosil snídani do postele a pochopil, co pro mě znamená volnost. Konečně jsem si jen tak mohla vyrazit do města na nákupy jen s holkami, aniž by mě Viktor nebo kdokoliv sledoval. Nebo jsem o tom alespoň nevěděla.

            Celé září mě vozil do školy a po ní na mě čekal. Na univerzitě začínal až v říjnu a i tak to vypadalo, že bude trávit víc času doma, než tam díky individuálnímu plánu. Čas líně plynul a já a Caleb jsme stále byli na jednom a tom samém bodě – kamarádi, co se spolu občas vyspí. A pak se objevil další dopis s tajemným obsahem bez podpisu a já si vzpomněla na ten, co přišel těsně před mým odjezd. Caleba to znepokojilo. Megan se dokonce vrátila z nějaké cesty a společně strávili v jeho pracovně asi dvě hodiny. Když vyšli, Caleb se na mě usmál a řekl mi, že si s ničím nemusím dělat starosti. To bylo začátkem listopadu.

 

 

 „Mel? Melanie?“

 „Jsem v kuchyni,“ křikla jsem a na pultík položila plech s čokoládovými sušenkami.  

 „Měla by jsi ležet.“ Do kuchyně vešel Caleb a znepokojivě mě pozoroval.

 „Je to jenom chřipka,“ odbyla jsem ho a vložila do trouby další plech.

            Caleb došel až ke mně a objal mě kolem pasu. Pak svůj obličej zabořil do mých vlasů a zhluboka se nadechnul. Byl na tři dny na univerzitě, aby napsal nějaké testy a nyní bude opět až do 15. prosince doma.

 „Vážně? Máma to popisovala tak, jako by jsi měla umřít,“ řekl a políbil mě na krk.

 „Megan zbytečně přehání,“ odvětila jsem a naklonila hlavu tak, že měl k němu lepší přístup.

            Byla to pravda. Megan přeháněla a viděla i co není. Můj první symptom téhle virózy, která poslední dobou řádila kolem, byla nevolnost a zvracení. A moje dokonalá tchýně se okamžitě nadchla, že konečně čekám děťátko. Málem mě kleplo a kdybych to před třemi dny nedostala, bylo by to velmi reálné. Ovšem Megan si vzala do hlavy, že je něco špatně a s Teresitou běhaly od jednoho doktora k druhému. Mě k žádnému jít nepřinutily.

 „Stýskalo se mi,“ zašeptal a já ucítila důkaz jeho slov.

 „Spálí se mi sušenky,“ řekla jsem a odstoupila od něj.

            Trpitelsky si povzdychl, posadil se k pultíku a zakousl se do jedné sušenky z první várky.

 „Kde je máma?“ zeptal se, když tu první dojedl a k druhé si udělal kafe.

 „No, říkala něco o nějaké kamarádce z Floridy. Prý jí máš zavolat,“ řekla jsem a opřela se o linku.

 „Bude se stěhovat,“ řekl Caleb zaraženě a já na něj vyvalila oči.

 „Cože?“ zeptala jsem se.

 „Říkala to už dávno. Říkala, že až ona a táta budou staří a já nastoupím na jeho místo, odejdou na Floridu k její sestřenici. Nějak jsem na to zapomněl,“ řekl a podíval se na své ruce.

 „Chápu ji,“ řekla jsem, přešla k němu a začala mu masírovat ztuhlá ramena.

 „Jak to myslíš?“ zeptal se, ale nechal hlavu skloněnou, abych měla lepší přístup k jeho krčním a ramenním svalům.

 „Celý život na jednom místě svázaná pravidly. Teď když má možnost to změnit, neváhá,“ odpověděla jsem. Zvednul hlavu a otočil se ke mně čelem.

 „Můj otec ji miloval, Mel. A byla šťastná. I ty budeš.“

            Smutně jsem se pousmála a rozkašlala. Caleb vstal, vzal mě do náručí a nesl mě nahoru.

 „Počkej, spálí se to,“ řekla jsem, jakmile jsem popadla dech.

            Otočil se, došel k troubě a vypnul ji. Pak pokračoval. Dívala jsem se na jeho tvář, mrknul na mě a pak se zase díval před sebe.

 

            O dva dny později jsem zrovna seděla v obýváku a sledovala nějakou komedii. Popravdě jsem její děj moc nevnímala, ale užírala se nudou. Najednou se rozrazily dveře a já uslyšela několik hlasů. Vstala jsem a vyšla do chodby. V tu chvíli jsem zkoprněla, jako by do mě uhodil blesk.

            Caleb se opíral o Viktora a Johna a na béžové košili měl krev. Vzhlédl a v jeho zpoceném obličeji jsem viděla bolest.

 „Co se stalo?“ zeptala jsem se a rozběhla se k nim.

 „Odvedu ho nahoru. Viktor ti to zatím vysvětlí,“ zahučel John a pokračoval s Calebem do schodů. Chví.li jsem se za nimi dívala a pak se rozběhla do koupelny, kde jsem popadla lékárničku.

 „To nebude potřeba, Mel. Jenom potřebuje nabrat sílu,“ řekl Viktor a sebral mi lékárničku z rukou.

 „Co se stalo?“ zopakovala jsem.

 „Pár členů smečky vyslovilo pochybnosti, že je Caleb silným vůdcem. Pokud chtěl, aby pochybnosti zmizely, nezbylo mu nic jiného, než se s nimi utkat. Oni vypadají o hodně hůř, Mel. On má jen pár škrábnutí, bylo jich hodně,“ pokoušel se mě uklidnit Viktor, ale to už jsem vybíhala schody.

            Caleb ležel v posteli svlečený do půlky těla. Hruď měl čistou, John mu ji nejspíše pomohl umýt, a po šrámu, ze kterého mu předním nejspíš tekla krev, zbyla jen narůžovělá jizva. John stál u něj a něco si šeptem povídali. Když mě uviděl, Calbe mu pokývl a John se vydal pryč. Ale zastavil u mě a řekl mi: „Já a Viktor zůstaneme přes noc tady, kdyby se náhodou ještě někdo o něco pokusil.“

 „Děkuju,“ řekla jsem a zavřela za nimi dveře.

 „Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se a sedla si k němu na postel.

 „Nic co by trocha odpočinku nespravila,“ řekla a unaveně se usmál.

 „Je to kvůli mně?“ zeptala jsem se a cítila, jak se mi do očí tlačí slzy.

            Posadil se a chytil mou tvář do dlaní.

 „Ne, Mel, není. Přišlo by to tak jako tak.“

 „Ale ta moc…“

            Přiložil mi ukazováček na rty a pak si znovu lehnul. V rukou jsem svírala jednu jeho dlaň a hrála si s jeho prsty. Sledoval můj obličej a po chvíli usnul. Dlouho jsem u něj jen tak seděla a hleděla na jeho spící tvář. A to byl ten okamžik, kdy jsem se začala zaplétat do osidel lásky. Kdybych jen tehdy věděla, co vím teď…  

20.06.2011 17:14:34
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one