4. Děvče ze Seerstonu

4. Děvče ze Seerstonu - obrázek

4. Děvče ze Seerstonu - obrázek

Letadlo hladce přistálo na přistávací dráze. Z reproduktorů se ozval ženský hlas oznamující nám, že jsme přistáli na letišti v Thunder Bay a děkujíc, že jsme pro cestu zvolili jejich společnost. Žena vedle mě si netrpělivě odkašlala, tak jsem se zvedla a zamířila k východu.

            Co by měl cítit člověk, který se po šesti letech vrací na místo, které nazýval domovem? Radost? Štěstí? Uvolnění? Já cítila úzkost, strach, smutek a zlobu. Došla jsem si pro zavazadla a trochu smutně se zadívala na dva velké, jeden menší rudý kufr na kolečkách a hnědobílý baťoh s pasem, peněženkou, iPodem, nedávno koupeným telefonem a knížkou, co jsem si četla v letadle. Kdo říkal, že si za ty peníze musím koupit pouze oblečení?

 Když jsem odjížděla tam, měla jsem jeden malý kufr s několika kousky oblečení, fotkami s dědou, mámou, Jamesem a Raye, dvěmi knížkami a mým oblíbeným plyšákem. Teď jsem měla dva obří kufry plné oblečení a jeden plný knih, CD s hudbou a věcí, které pro mě byly důležité.

 „Potřebujete pomoc, slečno?“

            Trhla jsem sebou. Vedle mě stál vysoký černovlasý muž, kterému bych hádala pár let po čtyřicítce a přes rameno měl přehozenou sportovní tašku. Pořád jsem stála vedle pásu, po kterém přijížděly zavazadla a čekala, zda se tu ukáže někdo, kdo na mě čeká.

 „Jestli by jste byl tak laskavý,“ řekla jsem a ukázala směrem k sedačkám, kde i v době Vánoc seděla spousta lidí.

            Vzal oba větší kufry, takže na mě zbyl ten menší a společně jsme zamířili k sedadlům. Vybrala jsem si místo, odkud jsem viděla na vhod a poděkovala. Muž s úsměvem přikývnul a vyšel ven. Rozhlédla jsem se kolem, ale nikde jsem neviděla nikoho známého. Ale byla tu ta možnost, že bych stejně nikoho nepoznala. Takže mi nezbývalo nic jiného, než čekat. Po deseti minutách jsem z batůžku vytáhla iPod, strčila jsem si sluchátka do uší a pohodlně se opřela. Najednou mi na rameno dopadla čísi ruka. Otočila jsem se a hleděla do Mikeho tváře. O něco starší, ale stále to byl on. Přišlo mi celkem zvláštní, že pro mě přijel on.

 „Mikeu,“ řekla jsem na pozdrav a vytáhla si sluchátka z uší.

 „Vítej zpět Melanie,“ řekl s úsměvem.

 „Tyhle kufry jsou moje,“ řekla jsem a ukázala na kufry.

            Stejně jako onen muž, vzal Mike ty dva větší. Na mě tedy zbyl opět ten menší, ale nestěžovala jsem si. Poslušně jsem Mikea následovala na parkoviště. Zastavil se před černou Toyotou Yaris. Nechala jsem ho naložit má zavazadla do kufru a sama si vlezla na zadní sedadlo. Mohla jsem se sice posadit na sedadlo spolujezdce, ale já neměla náladu na povídání. Zajímala mě jen jedna věc. Na tu jsem se hodlala zeptat, a pak jsem hodlala vše ostatní ignorovat.

 „Co Ray?“ zeptala jsem se, jakmile se Mike posadil za volant.

 „Před dvěma roky ho srazilo auto. Když přijel veterinář a zjistil, že mu nemůže pomoct, něco mu píchl, takže dlouho netrpěl. Je mi to líto, Melanie,“ odpověděl a podíval se na mě ve zpětném zrcátku.

            Po tvářích mi steklo několik slz. Ray bylo to poslední, co mi nějakým způsobem připomínalo maminku a můj předchozí život. A teď byl pryč. Bylo mi jasné, že až přijedu, nebude už Ray to veselé štěně, co s radostí poskakuje okolo mě a baví ho aport. Byl by to unavený starý pes, který by žil ještě dva nebo tři roky, ale byl by tu.

 „Pohřbili ho někam?“ zeptala jsem se a setřela si z tváře slzy.

 „Tvůj otec mu vykopal hrob na vaší zahradě,“ odpověděl a odbočil na vedlejší silnic.

            Kývla jsem. Do uší jsem si opět dala sluchátka, trochu se nahrbila, založila ruce na hrudi a sledovala z okýnka okolní krajinu. Nevím, jestli Mike něco říkal, neboť jsem navolila maximální hlasitost a po chvíli zavřela oči. Vzpomínala jsem. Vzpomínala jsem na neposlušné štěně, které se nejednou zaběhlo, když zavětřilo kočku nebo jiného psa. Jak si na farmě Jamesova otce zvědavě prohlížel krávy a ovce. Nakonec jsem ponořená do vzpomínek usnula.    

            Když jsem otevřela oči, ležela jsem ve svém pokoji.Přešla jsem k oknu a rozhrnula závěsy. Venku už byla tma, ale když jsem se podívala na mobil, zjistila jsem, že je teprve půl šesté. Poslepu jsem dotápala ke dveřím a rozsvítila světlo. Na chvíli jsem oslepla, ale jakmile jsem si zvykla na světlo, rozhlédla jsem se kolem. Nic se tu nezměnilo. Snad jen několik věcí. Když jsem odjížděla, určitě jsem v pokoji neměla malou hifi věž a na stole stříbrný lesklý notebook. Další věsí, která tu před ním nebyla, nebyly dveře vedle šatní skříně. Když jsem je otevřela, zjistila jsem, že vedou do koupelny. Byla laděná v zelených barvách. Nad umyvadlem bylo zrcadlo s několika poličkami uvnitř a  ve stopě dvě bodová světla, která osvětlovala celou koupelnu. Vedle sprchového koutu stála skříňka s ručníky a vedle ní potom záchod a koš na špínu. Vydala jsem se zpět do pokoje a otevřela jeden z kufrů s oblečením. Z něj jsem po chvíli vydolovala světlé rifle a delší černé triko s bílým potiskem. Z toho menšího jsem vytáhla kosmetickou a hygienickou taštičku a obě dvě je odnesla do koupelny. Pak jsem si dala krátkou sprchu, vyfénovala si vlasy a trochu se upravila. Ne, že bych se jim chtěla líbit, ale byla jsem nervózní. Nakonec, když jsem usoudila, že vybalovat se mi zatím nechce a že mám celkem hlad, jsem se vydala do jídelny, kde měla probíhat rodinná večeře.            

            Všichni seděli u stolu a v tichosti večeřeli. Můj otec seděl v čele stolu. Připadalo mi, že se příliš nezměnil. Vlasy měl stále světle hnědé a upravené, i když na jeho skráních se již třpytilo stříbro. V tváři měl několik vrásek, ale ty mu jen dodávaly na vážnosti. Tvář měl lehce opálenou a na sobě oblek. Jak jinak. Terestia seděla po jeho pravé ruce. Na sobě měla růžové šaty a kolek krku perly. Vlasy měl upravené a bledou tvář bez jediné vrásky. Precizně krájela maso na malé kousíčky a vkládala si je do úst. Moje učitelka etikety by z ní měla radost. Vedle ní seděla Odelia. Stejně tak jako Teresita i ona dodržovala etiketu. Jediný rozdíl mezi nimi bylo oblečení. Odelia měla azurové šaty. Po otcově levici seděl Tobias. Měl na sobě košili s krátkým rukávem a jak jsem si ho tak prohlížela, došlo mi, že nejspíš dělá nějaký sport. Ano, Tobias se změnil hodně, ale pro mě to byl stále malý vypočítavý hajzlík, kterému dlužím pár ran.   

 „Melanie, už jsi vzhůru?“ Z přemítání, co bych svému milovanému bratříčkovi mohla udělat, mě vyrušil otcův hlas.

            Odvrátila jsem zrak od Tobiase, který se na mě podíval a zahleděla se na svého otce. Na tváři mu hrál lehký veselý úsměv, ale jeho oči byly bez výrazu. Teresita vypadala nervózně a Odelia, no ta jediná pokračovala v jídle.

 „Očividně,“ odpověděla jsem a posadila se na židli vedle Tobiase.

            Teresita okamžitě vstala a za chvíli mi z kuchyně přinesla talíř a příbor. Poděkovala jsem a nandala si kousek kuřete v sýrové omáčce a několik brambor. Na sobě jsem cítila pohledy všech strávníků. Narovnala jsem se, na klín jsem si narovnala ubrousek a pak mi došlo, že už tu není madam Rooterová, která mě za nedodržení etikety potrestá. Takže jsem se se spokojeným úsměvem nahrbila a lokty opřela o stůl. Podle toho, co mi vtloukali do hlavy, bych si měla ukrajovat malé kousky a ty pečlivě rozžvýkat, ale já jsem měla hlad. Místo těch kousíčků, co si ukrajovala Teresita, jsem si ukrojila normální. Ani velký ani malý. Několikrát jsem ho sežvýkla a spolkla.

 „Melanie!“ Teresitin hlas zněl jako napomenutí.

            Zvedla jsem hlavu od talíře a zahleděla se na ní. Obdařila jsem jí úsměvem a provokativně si vložila do úst větší kus masa. Odelia nespokojeně zamlaskala a něco tiše poznamenala. Teresita mě ještě jednou napomenula a pak toho nechala. Tobias vedle mě se tlumeně pochechtával. Zajímalo by mě čemu. Po večeři jsem měla s Tobiasem sklidit a umýt nádobí. Oba jsme beze slov vstali a posbírali nádobí, zatímco se dospělí odebrali do obýváku. V kuchyni jsem oplachovala nádobí a podávala ho Tobiasovi, který ho skládal do myčky. Za chvíli bylo vše hotové. Otřela jsem si ruce do utěrky a chtěla zamířit k sobě do pokoje. Byl čas si vybalit. Tobias stál opřený o futro a pozoroval mě.

 „Prý tě vyhodili za nevhodné chování,“ poznamenal, když jsem kolem něj procházela. Bylo to poprvé, co za celý večer promluvil.

            Vrátila jsem se o několik kroků zpět a podívala se mu do očí.

 „Pravda je taková, že jsem jednej rozmazlenej princezně zlomila nos. A abych nezapomněla. Máš u mě dluh, bratříčku, a já ti ho hodlám brzy splatit,“ řekla jsem, mile se na něj usmála a zamířila do pokoje.

            Nejprve jsem si naskládala oblečení do šatní skříně. Až teď mi došlo, že i on skříň je poněkud jiná. Byla ze stejného dřeva, takže mi při letmém pohledu nedošlo, že tahle je větší, než ta předchozí. Boty jsem vyskládala na spodní poličku a kufřík, který mi Hariti darovala k patnáctinám na různé náušnice a řetízky, jsem strčila do jedné z postraních, stejně tak jako několik čepic a klobouků. Těch pár knížek, které mě zaujaly a které jsem sehnala v angličtiny, jsem vyskládala do prosklené skříně. Cd, různé fotky a drobnosti našly své místo na poličkách. Skicák a penál jsem strčila do jedné poličky ve stole a měla jsem vybaleno. Přemýšlela jsem kam s kufry a nakonec jsem je poskládala do sebe, jak jsem je koupila a strčila dozadu do skříně. Podívala jsem se na mobil, abych zjistila, kolik je hodin. Půl deváté. No, to ještě není tak pozdě. Napíchla jsem telefon do nabíječky, neboť výhružně zablikal a vydala se dolů.

            Všichni seděli v obýváku a dívali se na televizi. Běžel v ní nějaký film s vánoční tématikou. Nejspíš by mi mělo být líto, že od svých deseti Vánoce neslavím, ale opak byl pravdou. Na internátě jsme si sice vyzdobili pokoje a chodby a některé dívky dostaly dárky od rodičů z domova, nebo od kamarádek, ale já jsem nikdy nic nedostala. V té době se zhroutily veškeré mé představy o Santa Clausovi. Ze začátku jsem si myslela, že mě otec prostě trestá a neposílá mi žádné dárky, ani od maminky. Ale po čase mi došlo, že peníze, které mi posílá, mi mají vynahrazovat všechny dárky i dopisy.

 „Vybalila sis?“ zeptal se mě otec a podíval se na mě přes rameno.

 „Hm,“ odpověděla jsem a přešla k oknu. Venku sněžilo.

 „Tak, jaká byla škola?“ zeptala se mě Teresita a ztlumila televizi.

 „Naprosto úžasná,“ odvětila jsem ironicky a posadila se na okenní parapet.

 „Pojď jsi sednout k nám, Mel, u toho okna ti musí být zima,“ zval mě otec a rukou pokynul k prázdnému křeslu.

 „To je dobrý. Já zůstanu radši tady.“

 „Co se děje, Mel? Dřív jsi taková nebývala,“ poznamenal otec a vypnul televizi úplně.

            Vypadalo to, že Tobias chce proti tomuto kroku něco namítnout, ale otec se na něj podíval takovým zvláštním pohledem. Tobias sklonil oči k zemi a zůstal sedět na svém místě. Nehezky jsem se ušklíbla a podívala jsem se mu do očí. Proč to prodlužovat, že?

 „Dřív jsi mě neprávem neposlal do Francie, kam jsi mi posílal akorát peníze. Víš, nikdy jsem nepotřebovala tolik peněz. Víc by mě potěšil dopis nebo pohled. A dřív jsem také nevěděla, že jsi vrah.“

            Po mých slovech se v místnosti rozhostilo naprosté ticho. To trvalo asi minutu, než se Odelia rudá v obličeji zvedla.

 „Co si to dovoluješ? Byla jsi potrestaná právem a pokud jde o toho čokla, tak s tím neměl Adam co dočinění,“ prskala vztekle a já se trochu divila, že se na jeho obhajobu nezvedla Teresita nebo Tobias. Teď jsem si stoupla i já.

 „Já nemluvím o Rayovi. Já mluvím o své matce a Jamesovi. Vážně sis myslel, že se nezačnu zajímat o svou matku? A vážně jsi si myslel, že bych uvěřila té historce, že jí zabil James? James mámu miloval a i kdyby to udělal, pochybuju, že bych byla pohřešovaná, protože tohle by jsi musel mít vyřízený dřív, než by jsi mě odvel ze země. Proto jsme pluli lodí, že? Nikdo nic nekontroloval, ale pro jistotu jsi mi zakázal vycházet.“

            Po tvářích mi stékaly slzy. Dívala jsem se na svého otce a čekal co se stane. Odelia byla v obličeji stále rudá, ale mlčela a přísně si mě měřila. Teresita byla bledší než obvykle a zírala na své ruce v klíně. Tobias kmital pohledem ze mě na otce a zase zpátky. A můj otec? Najednou vypadal starší. Pomalu se zvednul a přešel ke mně. Chtěl mě nejspíš obejmout nebo mě uhodit, nevím, ale ucukla jsem.

 „Nesahej na mě,“ sykla jsem nenávistně a setřela si slzy.

 „Je mi to líto, Mel, ale jinak to udělat nešlo. Tvoje matka se tě nechtěla vzdát,“ vysvětloval tiše a jeho oči se podezřele leskly.

 „Tak jsi mě měl nechat u ní.“

 „To jsem bohužel nemohl. Už brzy pochopíš proč, Mel. Jsi moje dcera. Prvorozená dcera. Měl jsem na tebe větší nárok, než ona.“

 „Proč?“ vykřikla jsem a znovu před ním couvla.

 „Dozvíš se to, slibuji, ale ne teď. Ještě je příliš brzy a i pro tebe bude lepší, vědět to co nejdéle,“ odpověděl a došel až ke mně.

            Já už couvat nemohla. Za mnou byla zeď. Bojovně jsem vystrčila bradu a zahleděla se mu do očí. On mi pohled opětoval. Jeho pohled měl v sobě jakousi podivnou sílu. Na chvíli jsem chtěla zrak sklopit a omluvit se, ale velmi rychle jsem tenhle pocit zahnala. Pousmál se a otřel mi slzy z obličeje. Pak se otočil a odešel. Teresita se po chvíli zvedla z gauče a s Odelií někam zmizela. Už podruhé jsem tohoto večera zůstala v jedné místnosti sama s Tobiasem.

 

            Druhého dne jsem se vzbudila celkem brzy. Venku byla ještě tma a podle toho, co říkal displej budíku, to tak ještě nějakou hodinku zůstane. Dala jsem si rychlou sprchu, vyčistila si zuby a vyfénovala si vlasy. Pak jsem se jen v župánku postavila před šatník a přemýšlela, co si obléknout. Nakonec vyhrálo černé bavlněné triko s rolákem a dlouhým rukávem, bílé upnuté kalhoty, černý svetr a bílá kožená delší bunda lemovaná šedivým kožíškem. Na nohy jsem si obula černé kozačky, ve kterých jsem se cítila pohodlně, do kapsy jsem si strčila černý pár rukavic a kolem krku omotala bílou huňatou šálu. Vlasy jsem si spletla do copu a pak si na hlavu narazila bílou čapku, která ladila se šálou. Do jedné kapsy jsem si strčila mobil a do ruky vzala klíče od domu, které mi včera dal otec.

            Potichu jsem odemkla a zase zamkla. Zhluboka jsem se nadechla ranního studeného vzduchu a z úst mi vyšel obláček páry. Sníh se třpytil jako zlato v záři pouličních lamp a nový se stále snášel k zemi. Ještě chvíli jsem se kochala tou podívanou a pak se vydala k domu Sentastových. V polovině kopce jsem však změnila směr a zamířila do lesa. Chvíli jsem si musela prošlapávat cestičku, ale jakmile jsem se dostala mezi stromy, ta spousta sněhu zmizela. A s ním i ta trocha světla. Naštěstí jsem to tu prolezla jako malá a stále jsem si cestu pamatovala. Nebo v to alespoň doufám. Po chvíli chůze po rovince se přede mnou objevil strmý kopec. Jo, pořád si to pamatuju.

            Většina lidí by se v lese asi v noci nebo ve tmě bála. Možná je to kvůli slepotě, ale jakmile si člověk přivykne, vidí celkem dobře. A mít strach? Z čeho? Jistě, v lesích žijí vlci a medvědi a pumy a spousta dalších zvířat, ale tady v lese jsem za celou dobu viděla pouze několik jelenů a srnek. Vlastně jednou jsem našla stopy psa. Když jsem se na to ptala otce, jak je možné, že tu nic takového nežije, jen se tajuplně usmál a pokrčil rameny.

            Udělala jsem několik posledních kroků a ocitla se na vrcholku kopce. Tady ze země vykukovalo několik kamenů a věděla jsem, že kdybych se dostala pod sráz, ocitla bych se u vchodu do jeskyně. Stromů tu bylo podstatně mně. Vlastně to byla taková mýtinka. Ale pod srázem už stromy zase byly. Přede mnou se rozprostíralo temné nebe.

            Po výstupu mi bylo docela teplo. Riskovala jsem sice, že se nachladím, ale posadila jsem se na jeden z ledových kamenů. Užívala jsem si toho ticha, klidu a míru. Tohle mi ve Francii chybělo. A pak to začalo. Nebe přede mnou začalo pomalu blednout. Pak se objevili červánky a vrcholky stromů se zbarvili do ruda. A pak se začalo objevovat slunce. Pomalu stoupalo vzhůru a vdechlo temné krajině život. Sněžit přestalo již před chvíli. Na obloze plulo pár nadýchaných mráčků, ale jinak byla obloha nádherně modrá. Znovu jsem se nadechla a usmála se. Milovala jsem východ slunce. S každým východem vše začalo pomalu ožívat. S každým východem začal nový den, který skrýval tisíce možností a šancí.

            Ještě chvíli jsem se kochala pohledem na jitřenku, pak jsem se zvednula, trochu se protáhla a uvědomila si chlad kamene. Byl čas vydat se domů.

 

 

 „Kde jsi byla, Mel?“

            Jakmile jsem vešla do domu, přiřítil se ke mně otec. Na sobě měl černé kalhoty a světle modrou košili. No jo, obchodník tělem i duší. Pozvedla jsem obočí a beze spěchu si zula boty, které jsem následně položila na mřížku u botníku, abych neudělala nepořádek po domě. Pak jsem si z botníku vyndala černé pantofle s malým podpatkem a obula si. Bundu jsem si pověsila na věšák a do rukávu nacpala šálu s čepící.

 „Venku,“ odpověděla jsem konečně a vydala se do kuchyně.

 „Báli jsme si o tebe. Mohla jsi nechat vzkaz,“ řekl a šel za mnou.

            Odfrkla jsem si a dala vařit vodu. Pak jsem našla instantní kávu a lžičku nasypala do velkého buclatého fialového hrníčku s kopretinou.

 „Snídaně bude za chvilku,“ oznámila mi Teresita, která opět dokonale upravená, vešla do kuchyně.

 „Nesnídám,“ odpověděla jsem a polovinu hrníčku zalila vroucí vodu. Pak jsem ho dolila mlékem a vhodila do něj tři kostky cukru – ta dá moje snídaně. Obsahuje cukry, vápník a možná i nějaké vitamíny.

 „Snídaně je základ dne,“ oznámila mi s mateřským úsměvem Teresita.

 „U mě je to začátek žaludeční nevolnosti.“

 „Včera jsi si z pod stromečku nevzala své dárky,“ oznámil mi otec a uhnul mi ze dveří, abych mohla s hrnečkem projít.

            Ano, v obýváku byl stromeček. Nechutně přeplácaně ozdobený. Všimla jsem si i několika balíčku pod ním, ale nijak mě to nezaujalo. Jak jsem řekla, Vánoce se pro mě prostě staly dnem, kdy všichni ostatní šílí a jí si užívám volna a pohádek. Ty mě neomrzí snad nikdy.

 „Já se k tomu časem dostanu,“ oznámila jsem mu a chystala se vydat k sobě do pokoje.

 „Mel,“ zavolal na mě, když už jsem stála na schodech.

 „Tak ten čas už asi nastal,“ zamumlala jsem si pod nos a vydala se do obýváku.

            Pod stromečkem jsem v balíčcích se svým jménem objevila několik knih, o kterých jsem stoprocentně věděla, že je nikdy číst nebudu, puzzle s 5000 dílky – kdysi mě to sice bavilo, ale s věkem jsem nějak ztratila trpělivost, strávit nad tím půl dne, takže je nejspíš uklidím na dno skříně – a kreditu. Jediná věc, kterou nejspíš využiji. Sice jsem měla svůj vlastní účet – všechny peníze, které mi zbyli s otcovi kompenzace, jsem si uložila na účet a občas tam něco přidala z brigád – který jsem si pár dní před odjezdem převedla do jedné banky tady, ale o tom jim přece nemusím říkat.

 „Po obědě půjdeme koupit šaty,“ oznámila mi Teresita, když jsem si své dárky „uklidila“ do pokoje a vrátila se pro kafe.

 „Na co?“        

 „Sentastovi pořádají večírek na oslavu Nového roku,“ odpověděl místo ní otec a strčil si do pusy vanilkový rohlíček.

 „Bude to maškarní bál. Musíme ti sehnat nějaký kostým. Je to sice trochu narychlo, ale zvládneme to, uvidíš.“

            Netušila jsem, koho těmi slovy chce uklidnit. Mně osobně by totiž nevadilo, kdybych musela zůstat doma. Usrkla jsem kafe a nakrčila nos. Bylo studené. A to ten den začal tak hezky.

 

 „A to vážně musím mít kostým?“ zeptala jsem se po půl hodině bloudění v jednom z několika obchodů s maskami v Nipigonu.

 „Ano, budou ho mít všichni,“ odpověděla a trochu zoufale se podívala na hodinky.

 „Někam pospícháš?“ Na ty hodinky se podívala už asi po stý, takže mě zajímalo, jestli to dělá schválně, aby mi naznačila, jak dlouho mi to trvá nebo jestli někam opravdu musí.

 „Za hodinu bych měla být u Sentastových a pomáhat Clare s výzdobou,“ odpověděla mi a prohrábla několik šatů na dalším stojanu.

 „Je předepsané nějaké téma?“

 „Ne.“

 „Fajn, tak jeď. Domů si vezmu taxíka.“

            Vykulila na mě překvapeně oči. Chápala jsem ji. Nemám ji ráda, ale v téhle chvíli mi jí bylo trochu líto. A taky jsem věřila, že když budu moc nakupovat sama, půjde mi to rychleji. Teresita neměla vůbec žádnou představivost.

 „Vážně?“ ujišťovala se, ale už v kabelce hledala klíčky od auta.

 „Jasně. Vyberu si nějaký kostým a zaplatím to tátovou kreditkou.“ No, tak kreditka už byla vlastně moje, ale nechtěla jsem se o ní zmiňovat jako o vánočním dárku.

 „Tak dobře. Kdyby se něco dělo, zavolej mně nebo tvému otci. A doma buď nejdéle do osmi, ano? Číslo na taxislužbu máš tady.“ Zatímco mě poučovala, napsala tužkou na oči na kus papíru číslo a ten mi pak vtiskla do ruky.

            Všechno jsem jí odkývala a sledovala ji, jak cupitá k výtahu nákupního střediska, aby ji odvezl do garáží. Jakmile se za ní zavřely ocelové dveře, svalila jsem se na nejbližší lavičku. Až do teď vypadaly nákupy jako maratón. Teď, až se z toho moje nohy vzpamatují, si je opravdu začnu užívat.

            Zvedla jsem se a začala se procházet podél výloh. Docela mě překvapilo, že jsme většinu obchodů našly otevřenou. Až na dvě knihkupectví, jednu videopůjčovnu, zverimex a dva obchody s oblečením, tu byly otevřeny všechny.

            Jak už jsem řekla. Teresita neměla žádnou představivost. Já na rozdíl od ní ano, a tak mě příliš nelákalo, koupit si již hotový kostým. I když pochybuji, že bych si z té zoufalé nabídky vybrala. Nejhorší bylo, že jsem neměla nejmenší ponětí, za co bych mohla jít. A pak jsem uviděla v jedné z výloh šaty, kdy mi při pohledu na ně proběhl hlavou jasný nápad. Než se však vydám pro šaty, bylo by fajn zjistit, jestli seženu i všechno ostatní, co potřebuji.

            Nejprve jsem se vrátila zpět do obchodu s maskami. Tak jsem si vybrala jedu škrabošku, která by mohla k šatem pasovat, a po deseti minutách přehrabování se ve velké papírové krabici i čelenku a několik doplňků. Pak jsem útokem vzala drogérii. Tam jsem sehnala vše – řasenku, tužku na oči, stíny a rtěnku – v požadované barvě. Ještě jsem potřebovala pudr nebo něco takového. S tím mi pomohla paní za pultem. Celkem příjemná osoba. Teda až po tom, co zjistila, že budu platit kartou.

            Hned naproti drogérii stálo zlatnictví. Našla jsem nádherný komplet náušnic a řetízku, co se mi bude ke kostýmu hodit. Byl trochu dražší, než jsem byla u šperků, které jsem si kupovala, zvyklá, ale řekla jsem si, že i kdybych je nenosila k těm šatům, tak je budu někdy moc nosit jen tak. Podle Teresity pořádali Sentastovi hodně večírků, takže příležitost se určitě najde. Tak, teď už zbývaly jen boty a šaty.

            Vyšla jsem z obchodu a chtěla zamířit k obchodu s boty, když do mě někdo vrazil. Ten někdo byl o hlavu a půl vyšší než já, otočen ke mně zády a natahoval do vzduchu ruku s nějakým papírem. Ten byl nejspíš cílem drobné černovlásky, která se po něm natahovala. K těm dvěma ještě nejspíš patřili další dva kluci . Ti se hlasitě smáli dívčině úsilí a mě si samozřejmě nikdo nevšimnul.

 „Mohl by jsi dávat pozor, dlouháne? To že máš dva metry neznamená, že musíš všechny ostatní přehlížet a vrážet do nich, jak je ti libo,“ ozvala jsem se, když to vypadalo, že do mě strčí znovu. Ignorant.

            Kluk se ke mně otočil. Měl hnědé, téměř černé krátké vlasy a hnědé oči, které si mě momentálně pobaveně prohlížely. Měl čtvercový obličej a tak trochu mi postavou připomínal sportovce. No, možná nebudu daleko od pravdy.

 „Promiň, nějak jsem si tě nevšimnul, prcku.“

            Popuzeně jsem zalapala po dechu. Tak fajn, s výškou 168 cm sice nepatřím mezi dlouhány, ale nikdo mi nebude říkat prcku. A to ani tenhle frajírek. Sebrala jsem v sobě veškerou sílu a dupla jsem mu na noho.Teď zalapal po dechu on.

 „Promiň, asi jsem tě přehlídla,“ zavrkala jsem a vydala se k obuvi.

            Ostatní z jeho partičky se začali smát. Protočila jsem oči. Co je tohle za místo? Když mě nevytáčí Tobias, narazím na tyhle…individua.

 „Hej, počkej,“ křikl za mnou ten kluk.

            Samozřejmě, že jsem šla dál. Teda, měla jsem to v úmyslu, ale ten dlouhán mě několika kroky dohnal a zachytil za loket.

 „Omlouvám se. Jsem Thomas Tren,“ řekl a natáhnul ke mně pravačku.

 „Melanie Daringová,“ oplatila jsem mu pozdrav, když mi došlo, že mě jen tak nepustí.

 „Ty nejsi zdejší,“ poznamenal a dál nepouštěl mou ruku.

 „Ne,“ odpověděla jsem a trochu se odtáhla – marně.

 „Ehm, ehm,“ ozvalo se vedle nás a tam stála ona trojice.

 „Jasně, lidi, tohle je Melanie Daringová. Melanie – oni se ti představí sami,“ řekl s úsměvem a pustil mou ruku. Konečně.

 „Jsem Helena Trenová – jeho sestra,“ natáhla ke mně jako první ruku ona černovláska. Až teď jsem si všimnula, jak mu je podobná.

 „Erik Mollins,“ natáhl ke mně ruku první z chlapců – byl o něco nižší než Thomas, ale i on vypadal jako sportovec. Hlavu mu pokrývaly krátké světle hnědé kudrliny a v oválném obličeji se na mě smály zelené oči.

 „Patrick Dalmons.“ Poslední člen trojice nebyl tolik vysoký a ani nebyl tak robustní. Měl delší černé vlasy a šedivé oči.

 „Musíš mého bratříčka omluvit. Občas si nevšímá ničeho a nikoho krom sebe. Au, nebij mě.“

            Chvíli jsem je sledovala s pozvednutým obličejem a pak jsem se podívala na hodinky. Ještě mám čtyři hodiny, než mi vyprší čas, který mi dala Teresita.

 „Pospícháš někam?“ zeptala se Helena, když si všimla mého pohledu.

 „Ne, vlastně ne,“ odpověděla jsem popravdě.

 „Takže určitě přijmeš zmrzlinu jako omluvu, že ano?“ zeptala se a dloubla loktem do svého bratra.

 „No, já vlastně potřebuji ještě šaty a boty,“ řekla jsem a začala couvat.

 „Fajn, tak jdeme.“ Helena mě popadla za ruku a šla se mnou za do obchodu.

 „My počkáme u Tulis.“

            Netušila jsem, kdo nebo co Tulis je, ale zrovna teď jsem to nehodlala zjišťovat. Potřebovala jsem všechno stihnout, než mi zavřou obchody.

 

 „Na co to vlastně potřebuješ?“ ptala se mě Helena, když jsem s další taškou a krabicí mířila za černovláskou.

 „V Seerstonu pořádají maškarní ples. Nechápu proč, ale má účast je povinná,“ vysvětlila jsem a dívka se trochu zarazila.

 „Ty bydlíš v Seerstonu?“ ptala se zvědavě.

 „No jo,“ odpověděla jsem s povzdechem.  

 „Ale do školy jsi nechodila,“ řekla zadumaně.

 „Ne, včera jsem přijela z Francie. Po prázdninách nastupuji do druhého ročníku,“ odpověděla jsem a podle jejích instrukcí zahnula doprava.

 „Z Francie?“

 „Byla jsem tam za trest v internátní škole,“ odpověděla jsem a v další chvílí jsme stanuly před kavárnou Tulis.

            Byla to malá kavárna, zvenku natřená černou a velká okna byla orámována stříbrnou. Uvnitř byly šedé a fialové zdi a černý kovový nábytek. Bar byl plně osvětlen, ale jinak tu bylo celkem přítmí. Ve vzduchu voněla vanilka a skořice.

 „Támhle jsou,“ řekla Helena, chytila mě za ruku a táhla mě ke klukům.

 „To je dost,“ zahalekal na celou kavárnu Erik, jakmile nás uviděl.            

 „Takže, co to bude,“ zeptala se nás značně znepokojená blonďatá servírka, jakmile jsem se usadili.

 „Melanie?“ zeptal se mě Thomas.

            Rychlosti jsem prolétla lístek a objednala si horkou hořkou čokoládu. Blondýnka si v rychlosti zapsala objednávku a pak odešla. Došlo mi, že oni už si objednali.

 „Melanie bydlí v Seerstonu,“ řekla Helena a všichni ztuhli.

 „Co? To tam snad vypukl mor nebo co?“ zeptala jsem se vztekle.

 „Ne, Melanie, jen nikdo ze Seerstonu se s námi nebaví a jsou…divní,“ řekl opatrně Erik.

            Odfrkla jsem si. Moje rodina je příklad divnosti.

 „No tak promiň. Já nemůžu za to, že mě můj tatíček doslova v pěti unesl z Anglie,“ prskla jsem na ně vztekle a začala se zvedat.

 „Kam jdeš?“ ptal se překvapeně Thomas.

 „Když jsem tak na obtíž, tak půjdu,“ odpověděla jsem a vzápětí mě Thomas chytil za ruku.

 „Nechoď,“ prosil.

            Posadila jsem a založila si ruce na hrudi.

 „Omlouváme se, jen je to zvláštní,“ řekl za všechny Patrick.

            Blondýnka se vrátila a před každého z nás položila hrneček. Smočila jsem v čokoládě malíček a olízla si ho.

 „Takže…?“ zeptal se Thomas.

 „Takže co?“ zeptala jsem se nechápavě trochu si usrkla.

 „Odpustíš nám?“ poradil mi.

 „To se uvidí,“ odpověděla jsem a zeptala, do kterého jdou ročníku.

 „Já a Helena do třetího, Thomas a Patrick do druhého,“ odpověděl mi Erik.

 „Tak fajn, pokud mě provedeš první den školou a ve třídě mi najdeš místo co nejdál od mého v

 bratříčka, je ti odpuštěno,“ řekla jsem a ukázala lžičkou na Thomase.

 „A kdo je tvůj bratr?“ zeptala se opatrně Helena. Prozradila jsem jim to a dalších hodinu jsem jim vysvětlovala svou situaci. Normálně jsem tohle nedělala, ale nějak jsem cítila, že jim můžu věřit. Samozřejmě, že jsem jim neřekla všechno. To o vraždě a únosu jsem vynechala.

 „Co hledáš?“ zeptal se mě v půl osmé Thomas, když jsem se začala hrabat v kabelce.

 „Někde jsem tu měla číslo na taxík,“ odpověděla jsem a pokračovala v hledání.

 „Můžu tě odvést,“ nabídl se Thomas.

 „Tak jo,“ kývla jsem a dopila poslední zbytek čaje, který jsem si před chvíli objednala, když mi došlo, že bych už asi další čokoládu nezvládla.

            Rozloučila jsem se s Helenou, Patrickem i Erikem vřelým objetím a slovy. Pak jsem se vydala s Thomasem k jeho autu. Tašky jsem si dala na zadní sedadlo a sama usedla na sedadlo spolujezdce. V autě zavládlo ticho. Rádio sice potichu hrálo, ale já i Thomas jsme mlčeli.

 „Máš zvláštní barvu vlasů,“ řekl ve chvíli, kdy jsme se blížili k hranicím Nipigonu.

 „Děkuju, nejsi první, kdo mi to řekl. Ale přísahám, že nejsou barvené,“ odpověděla jsem.

 „Ne?“ zeptal se trochu překvapeně.

 „Moje maminka byla zrzka a táta je zas brunet. A tohle je asi výsledek,“ řekla jsem a vzala mezi prsty pramínek vlasů.

 „Víš, že bych neřekla, že jsi mladší než Helena?“ ozvala jsem se po další chvíli ticha.

            Zasmál se. Veselým příjemným smíchem.

 „Jsme dvojčata,“ řekl mi s úsměvem na rtech a podíval se do zpětného zrcátka.

 „Tak proč potom chodíš o ročník níž?“ Teď jsem nechápala.

 „Hrál jsem fotbal za školní tým. Byl jsem vážně dobrej a populární. A pak jsem se při zápase celkem ošklivě zranil. Doktoři řekli, že budu v pořádku, ale šance, že bych ještě někdy hrál fotbal na takové úrovni, na které jsem byl zvyklý, byla nulová. Naštval jsem se na celej svět a nespolupracoval. Tehdy jsem si myslel, že je prostě konec. Díky tomu jsem si v nemocnici pobyl o dva měsíce déle. A pak, po rodině, řadě fanoušků a kamarádů, za mnou přišel Patrick. Ten kluk je génius. Je šíleně chytrej, ale taky skvěle kreslí. Řekl mi, že život není jenom o fotbale. Nejdřív jsem ho neposlouchal. Ale po čase jsem zjistil, že má pravdu. Když mě konečně pustili z nemocnice, byl konec roku. Mohl jsem si udělat srovnávací zkoušky nebo si zopakovat ročník. Rozhodl jsem se pro opakování. Bál jsem se těch soucitných pohledů,“ odpověděl a vyčkávavě se na mě podíval.

 „Věděla jsem to,“ řekla jsem a on zmateně pozvednul obočí.

 „Věděla jsem, že jsi – nebo teda byl jsi – sportovec. Je mi líto, toho co se ti stalo, ale myslím, že to má i své světlé stránky,“ řekla jsem a trochu se zavrtěla. Začala na mě doléhat únava.

 „A jaké?“ ptal se zvědavě.

 „Určitá část tvého mozku přežila,“ odpověděla jsem naprosto vážně.

            Podíval se na mě s vykulenýma očima. Naprosto vážně jsem přikývla a podívala se na něj. Na chvíli se naše oči střely a my se oba začali smát.

 „Jsme tu,“ oznámila jsem mu a on zastavil.

            Vypnul motor a zhasnul světla. Ocitli jsme se v naprosté tmě. Měla jsem ještě pět minut čas.

 „Díky.“

            Vykulila jsem oči. Za co mi proboha děkuje.

 „Díky, že jsi mě nelitovala. Většinou, když to někomu řeknu, je lítost první reakce, se kterou se setkám,“ vysvětlil mi.

 „No, souhlasím s Patrickem. Život není jenom fotbal,“ řekla jsem s úsměvem a odepnula si pás.

 „Máš mobil?“ zeptal se z ničeho nic.

 „Jo,“ odpověděla jsem trochu zmateně a na jeho vyzvání mu ho půjčila.

            Chvíli na něm něco dělal a pak mi ho vrátil zpět.

 „Máš tam moje, Helenino, Patrickovo a Erikovo číslo. Kdybys cokoliv potřebovala, ozvy se,“ řekl a pak z kapsy vytáhnul vlastní mobil a chvíli si s ním hrál.

 „Nemyslíš, že by jim mohlo vadit, že rozdáváš jejich telefonní čísla na potkání?“ zeptal jsem se zvědavě a natočila se k němu bokem.

 „No, Heleně to nebude vadit určitě. Stejně tak jako Patrickovi – mám pocit, že tě brzy přemluví k tomu, abys mu dělala model. No a Erik je Erik. Sice není moc výmluvný, ale když budeš potřebovat pomoc, můžeš se na něj spolehnout.“

 „A co ty?“ zeptala jsem se a zvědavě naklonila hlavu.

 „To posuď sama,“ poradil mi a usmál se na mě.

            Domovní dveře se otevřely a já v nich zahlédla mohutnou otcovu postavu.

 „Budu muset jít. Děkuju za odvoz, uvidíme se ve škole,“ loučila jsem se v rychlosti. Měla jsem takový nepříjemný pocit, že tohle se otci moc líbit nebude.

 „Není zač, děvče ze Seerstonu,“ řekl a vesele se zazubil.

            Zakroutila jsem hlavou a vzala si své tašky. Nastartoval a zacouval. Zamávala jsem mu a sledovala, jak světla jeho vozu mizí v dáli. Pak jsem se otočila a zamířila k domu.

 „Kdo to byl?“ ptal se zvědavě otec a v jeho hlase jsem zaslechla podráždění.

 „Přítel,“ odpověděla jsem s úsměvem a zamířila k sobě.

              

 

03.12.2010 12:07:52
aknelinka
Na postavy a místa v povídkách pocházejících z knih S. Meyerové a si nekladu žádná práva ani nárok.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one